Na letošní zimní putování jsme si naplánovali hřebenovku z Modravy do Železné Rudy. Složení poutníků se pro každou podobnou akci mění, a tak 19. února nasedaly ve Kdyni do vlaku tyto osoby: Jezevec, JITChI, Bojínek a Luboš. Důvěřivý čtenář by se snadno mohl nechat zmást a namítat, že v této sestavě jsme absolvovali zimní výlet loňskou zimu, ale to bychom předbíhali. Jednak Luboš jel s námi pouze náhodou – sám jel totiž do Budějic na zkoušku, v Klatovech k nám navíc přistoupil Křemílek se svou fenkou jménem Rambo. V Sušici jsme se s Lubošem rozloučili a na Modravu, bodu A tohoto výletu, jsme dojeli autobusem. Čas: kolem desáté.

Pod Oblíkem, za Oblíkem

Nejprve jsme zvažovali, zda nasadit či nenasadit návleky na nohy. Po krátké debatě jsme si je jen připravili do palebné pozice a místo nich nasadili rukavice a kulichy. Bojínek si ještě v místním krámku dokoupila banány a mohli jsme vyrazit. Cesta vedla nejprve podél Roklanského potoka a takzvané Rybárny.

Faktické okénko: Rybárna je hájenka zhruba 2,5 km od Modravy směrem na severozápad. Své jméno dostala po posledním obyvateli, lesníkovi panu Fischerovi. Dnes je zde rekreační zařízení. 

Od Rybárny jsou to ještě asi 3 km na Javoří pilu (1015 m n. m.), kde jsme lehce posvačili. Samotná cesta kolem Roklanského potoka (který těsně před Javoří pilou uhne ke svému rodnému vrcholu), byla dobře schůdná, bez žádných sněhových návějí, a tak jsme naše návleky ani nevyzkoušeli. Od Javoří pily se dá jít dvěma směry. Tedy v případě, že se zde vyskytnete v létě, protože cesta na vrchol Poledník se nachází v klidovém území a je otevřená pouze od července do konce září.

Druhou možností je odbočit doprava a vystoupat do sedla Za Oblíkem (1150 m n. m.). Což jsme udělali, ostatně, nic jiného nám ani nezbylo. Napůl jsme čekali, že cesta za Oblík již nebude protažená, ale nic takového se nekonalo. Běžkařská trať navíc už od Modravy vede mimo pěšinu, z čehož jsme měli radost jak my, tak zcela určitě kolem probíhající lyžaři, kterým jsme neničili pracně uježděnou stopu.

Na Oblík samotný jsme nešli, jelikož nebyla dobrá viditelnost a snad kromě Křemílka jsme tam byli všichni již několikrát. Začali jsme sestupovat dolů do Prášil.

Zückerkandel, bitte

V Prášilech (870 m n. m.) jsme navštívili cukrárnu, kterou jsme poctili dvojitou objednávkou teplých nápojů a dortíků. Hověli bychom si tady ještě dlouho, ale to už bylo pozdní odpoledne a nám ještě zbývalo vylézt k nejmenšímu a nejvýše položenému šumavskému jezeru – Laka (1085 m n. m.). Cesta z Prášil k Laka je v podstatě dvojí – jedna je žlutá a je na ní namalovaný panáček na běžkách. Druhá je červená a vede podél Prášilského potoka. Zvolili jsme druhou variantu a až k Frantově mostu jsme si libovali – mírně do kopce, bublající potok, lehce zasněžená zpevněná cesta bez reptajících běžkařů. Kousek za Frantovým mostem ale cesta zahýbá ostře doprava a do kopce. Prochází přes Horní Ždánidla a Gsenget.

Faktické okénko: Gsenget je zaniklou osadou půl tuctu domů o zhruba třech desítkách obyvatel. Jako v mnoha jiných pohraničních horských vsích, i zde měli těžké podmínky. V Gsengetu byly zřejmě ještě horší, když se říkávalo: „Vším byl bych rád, jen ne psem v Hartmanicích, tažným volem ve Stodůlkách a ženou na Gsengetu.“ Až roku 1922 totiž bylo zákonem ženám zakázáno dělat těžkou lesní práci. Zima na Gsengetu často začínala už na svátek všech svatých a poslední sněhy roztávaly až v dubnu.

Hledání země nezemě

Od Gsengetu to už věru není daleko k jezeru Laka, jen asi 5 km. Ale jakých kilometrů! Ne, že by cesta kdovíjak stoupala, rozdíl mezi Ždánidly a Laka je pouhých padesát výškových metrů. Nicméně již na Gsengetu začala padat tma a když jsme se konečně přiblížili jezeru, nebylo vidět na krok. K nijak valné viditelnosti se ještě přidala mlha a my jsme začali hledat jezero spíš po hmatu než zrakem. Nakonec jsme ale přece jen nalezli odbočku k hrázi a na plácku u informační cedule rozbalili stany. Došlo ještě na vaření čočkové polívky značky Vitana a dojídání zbytků rozdrobené sušenky Mila.

Faktické okénko: Jezero Laka je nejmenším a nejvýše položeným šumavským jezerem, oba trumfy sklízí také jako jezero ledovcové. Leží v nadmořské výšce 1085 m a zaujímá rozlohu o 2,8 ha. Stejně jako jeho sourozenci jezera Prášilské, Plešné, Černé a Čertovo vzniklo během třetihorního zalednění Šumavy. Jezero je typické svými plovoucími ostrůvky. Hráz jezera byla z důvodu jeho zachování ve 20. století uměle zvyšována. Vyčerpávající informace o jezeře podává tento článek na serveru druidova.mysteria.cz.

Do Železné Rudy pořád z kopečka

Ráno byla pořád ještě mlha. Posnídali jsme, sbalili a vyrazili na hřeben. Cestou jsme nepotkali ani živáčka. Tedy až na jednoho. A nebyl to nikdo jiný, než strážce pořádku NP Šumava. Nejdřív skoro přejel Ramba, což způsobilo, že musel zastavit. A když už stál, tak proč by se nás nezeptal:
„Tak kdepak jste spali?“
„Nooo, u jezera,“ rozhodl jsem se pro variantu upřímného přítele lesa.
„A jestlipak víte, že se to nesmí?“ pokračoval vítězoslavně hlídač s výrazem člověka, který si předehřívá kapsu na tučný poplatek. Nebo úplatek.
„No, víme,“ čekali jsme, co bude dál.
„Tak to máte štěstí, že jsem vás nenachytal přímo tam,“ ukázal dobráckou tvář. „Já vidím, že nejste žádní lufťáci, takže vás nechám jít. Kdybyste byli lufťáci, tak bych vás oškubal.“
„Eh…“
„No, já taky rád spím venku,“ pokračoval v přednášce ochranář. „Takže vám rozumím, ale stejně, máte využívat nouzová nocoviště.“

Faktická poznámka: NP Šumava zbudoval pro turisty-spáče sedmero nouzových nocovišť vyhrazených k přespání na území první zóny. Na vyznačených cestách ani pláccích jako je ten u jezera Laka se totiž kupodivu přespat nesmí. Jejich seznam najdete na webu národního parku. 

„Tak my už půjdem,“ zkusil jsem přerušit ochranářův monolog, ale ten se nedal a ještě chvíli vykládal o důležitosti pravidel, o výšce pokut apod. Nakonec nás tedy propustil a my pokračovali dál ve směru Železná Ruda.

Cesta ubíhala pomalu, protože jsme se plahočili pořád rovně a pořád z kopce. Čím více se blížil konec výletu, tím víc svítilo sluníčko. To je taková speciální vychytávka, která nás na každém podobném výletě dost potrápí. Nekonečná cesta ale přece jen dorazila do cíle, jen na nás ještě čekal průchod přes rozstrkanou Železnou Rudu na vlakové nádraží pod Špičákem. V místní nádražní hospodě jsme se dosytosti najedli a sotva jsme stačili do sebe obrátit poslední doušky piva, byl tu vlak zpět do našich domovů.