Už v prosinci loňského roku jsme se rozhodovali, kam vyrazit na zimní čundr. Dlouho mě již lákala oblast jihovýchodní Šumavy od Třístoličníku po Smrčinu, kterýžto hřeben se vine po pravém břehu řeky Vltavy v těchto místech se rozlévající v lipenskou nádrž. Rychlým telefonátem jsem zajistil dostatečné množství kamarádů zahrnující pochopitelně tvrdé jádro Kergemarha-kór – mě a JITChIho. Po zadání trasy do IDOSu na mě ale vyskočil strašidelný seznam přestupních stanic se začátkem v Plzni v 7 ráno a koncem v Nové Peci ve 3 odpoledne. Tak jinak, řekl jsem si, načež mi zavolala polovina kamarádů, že se nějak roznemohla. Pak mi zavolala druhá polovina kamarádů, proč že ta první nemůže? Pak začalo mrznout a v Černé v Pošumaví naměřili meteorologové přes 30 °C mínus. Výlet byl tedy odložen na neurčito.
Tradice je tradice
Nový termín se nakonec nabídl sám – vloni na přelomu února a března jsme s JITChIm podnikli zimní čundr kolem Střely, letos jsme tedy hodlali náš výkon zopakovat v jiné části rodného kraje a udělat tak zimní čundr tradiční akcí. Z obou polovin kamarádů se nakonec rozhodli jít se mnou tři. JITChI přijel v pátek večer do Plzně a po krátkém soustředění v bazénu a v mexické hospodě jsme zahájili pětihodinový spánek. Před šestou ráno jsme už stepovali na nádraží a čekali na Bojínka, který měl přijet z Prahy. Lucie-Bojínek si dala dost na čas, a tak jsme jenom sedli do vlaku a ve stejné chvíli to výpravčí odpískal. Vezeme se do Strakonic, tam přesedáme na kodrcák do Volar, kde se k nám připojí poslední člen výpravy Luboš, a celá sestava si ještě odbude krátké svezení do Stožce(770 m n. m.), odkud už pokračujeme pěšky.
Plazením vpřed a vzhůru na Třístoličník
„Hele, věděli jste, že sem zajíždí dokonce rychlík od Prahy?“ studuje JITChI jízdní řád na malinké vlakové zastávce. Lucie se zase ptá, zda-li tu někde není krám, který by měl otevřeno a ve kterém by tak mohla koupit sobě potraviny a pití. Takový krám jsme ale ve Stožci nenašli a raději jsme se již vydali směrem k Oslí cestě, jež sleduje proud Schwarzenberského plavebního kanálu. On vlastně tenhle kanál vůbec neproudí, ale za časů inženýra Josefa Rosenauera, hlavního knížecího stavitele, byl skvělou pomůckou pro dopravu dříví ze šumavských lesů k pilám a katrům v údolí. Ostatně na Šumavě se nachází ještě jeden plavební kanál – 14kilometrový Vchynicko-tetovský. Ten byl stejně jako jeho 44 kilometrů dlouhý bráška vystavěn na příkaz knížete Schwarzenberga na přelomu 18. a 19. století. Vchynicko-tetovský plavební kanál se stavěl pouhé 2 roky, kdežto ten Schwarzenberský 33 let. Naše cesta vedla kolem začátku plavebního kanálu – Rosenauerovy nádržky a pomníku. Odtud cesta stoupala pořád vzhůru a když už jsme skoro nemohli, přišli jsme na státní hranici. Po hranici to bylo ještě mnohem útrpnější – v hlubokém sněhu se nešlo zrovna nejlépe. Když už jsme ale doopravdy nemohli, objevil se před námi vrcholek Třístoličníku (1311 m n. m.) a kousek vpravo o něco vyšší německý Hochstein(1332 m n. m.). Třístoličníkem se vrch nazývá díky třem pískovcovým skalám, které slouží coby vyhlídka. Vedle skal je kamenná hospoda a před hospodou stodola, kterou jsme využili, abychom se naobědvali. Z hospody se vyvalila banda německých turistů, kteří jsou přítomni vždy a všude na jakémkoli výletě. Luboš simultánně překládal: „Říkají, že jim to v těch sněžnicích moc nejde. Jeden z nich vykládá, že se mu tam zasekl nějaký kolíček a že se mu z toho důvodu ta sněžnice vůbec nezvedá a že tak nemůže jít.“ „Chudáček,“ politovali jsme ubohého Němce, nadhodili si kletry a pokračovali jsme dál v naší trase.
Holinami přes Trojmeznou k Trojmezí
Lesy na hřebeni podél hranice smetl kiril a dnes z nich zbývají jen bezduché sloupy poničených kmenů. Přecházeli jsme přes vrch Vysoký hřeben a o 20 mterů vyšší skalnatý vrchol Trojmezné(1361 m n. m.), načež jsme sešli o něco níž ke styčnému bodu tří zemských hranic – česko-rakouské, česko-německé a německo-rakouské. To místo se jmenuje Trojmezí a nachází se tu symbolický patník s erby všech tří zemí. Kdysi tam stával les, dnes tady stáli dva čundráci z Benešova. „Ahoj, odkud jdete?“ ptali se benešováci. „My ze Stožce, kam razíte vy? A jak se vám jde se sněžnicema?“ vyzvídal Luboš. „Nám dobře. Ale vy jste asi skaláci, co? To ti nevadí, že ti to tam teče všechno horem?“ ukazoval benešovák na Lubošovy pohory napěchované sněhem. Luboš jenom pokrčil rameny a výmluvně se zašklebil. Prohodili jsme ještě pár slov o tom, že se tady pořád motají nějací Němci a že není vidět do kraje. Benešováci nám ještě prozradili, že před Plechým a také na něm potkali nějaké boudy, ale všechny že jsou zamčené a přespat se v nich proto nedá. Pak jsme se rozloučili a vyrazili na Plechý.
Skluzavkou z Plechého
Na nejvyšším vrcholu české strany Šumavy v nadmořské výšce 1378 metrů se nachází skála a zpola zasněžená bouda. Ta měla být podle slov benešováků zamčená, ale rychlým průzkumem jsme zjistili, že kůl zapírající okenici tam není jen pro parádu a jedna z okenních tabulek je vyražená. Vlezli jsme dovnitř, ale tam byla ještě větší zima než venku. Snědli jsme tedy horalku a zase šli dál. Kousek od vrcholu začalo dost sněžit. Z lesa vyjel Němec na běžkách, pozdravil a předjel nás. Po chvíli jsme ho dohnali, vyndaval z batohu nějakou další vrstvu oblečení. Šli jsme mechanicky za ním, když nám dělal stopu, ale teď jsme zjistili, že trochu odbočil. Začali jsme se vracet na správnou cestu. Udělali jsme už pár kroků novým směrem, když si toho Němec všiml a zaburácel: „Wo gehst du hin?“ Koukli jsme na sebe, Luboš sice německy uměl, ale Němcovu huhňání moc nerozuměl. „Smrčina,“ pravil jsem nakonec já, domnívaje se, že Němec bude znát i český název. Ten ale chvíli rozhazoval rukama, a tak jsem vytáhl mapu, že mu to ukážu. Němec odhodil batoh a přebrodil se k nám závějí. Ukázal jsem mu náš směr. „Hierdurch,“ poradil mi Němec a ještě dramaticky ukázal podél hranice. „Ja, ich vajs,“ poznamenal jsem na oplátku já, čímž jsem mu dal najevo, že jsme na horách jako doma a že jeho radu nepotřebujeme. Němec trochu posmutněl, pak ale pokýval hlavou a zase se přebrodil závějí zpátky k batohu. Nechali jsme ho napospas povětrnostním vlivům a začali klesat dolů z Plechého. Sestup to byl strmý, naštěstí byl sníh zmrzlý, takže jsem jen několikrát zachytil klouzajícího Luboše, jinak se nám šlo dobře. Jenže pak začala vánice, díky níž jsme neviděli od tyči k tyči a šli jsme skoro naslepo. V lese byla viditelnost trochu lepší, problémy nám ale dělaly zasněžené díry v zmrzlém sněhu, které se nám neodbytně kladly pod nohy a snažily se nám je ulámat v kolenou. Po nějaké chvíli jsme ale přece jen došli do sedla k hraničnímu přechodu Nová Pec nebo také Hraniční kámen(917 m n. m.). Byly tu dvě boudy, jedna rakouská a jedna česká. Podle benešováků měly být zamčené, ale ve skutečnosti měly jen přimrzlé dveře. Tedy alespoň ta česká – ta byla navíc vybavena kamínky, naštípaným dřívím a prostorem k přenocování. Tak jsme si zatopili, rozehřáli sníh do polívky, vypili kousek vína a když už skoro nebylo čím topit, nasoukali jsme se do spacáků a popřáli si dobrou noc.
Přes Studničnou a Hraničník ke Smrčině
Ráno už nesněžilo a bylo vidět do kraje. Odtrhli jsme od podlahy boty a Bojínkovy ponožky tvořící jednolitou zmrzlou placku a vyrazili jsme zase do kopce. Táhlé stoupání nás vyneslo o skoro 250 m výš na Studničnou a pod strmou stráň Hraničníku (1283 m n. m.). Člověk-čundrák vystoupá zadýchán na tento vrchol, aby záhy zjistil, že sem z rakouské strany vede vlek. Stejné je to na Smrčině, jen s tím rozdílem, že ta je o 55 metrů vyšší a ze sedla mezi těmi dvěma vrcholy to není takový krpál. I tak nám dala cesta na Smrčinu zabrat a vlastně jsme tam ani nedošli, protože červená turistická trasa nás těsně pod vrcholem vrhla stranou do lesa.
Hledání červené a po vrstevnici do Nové Pece
Celou dobu, co jsme šli po hranici, drželi jsme se víceméně hraničních tyčí a notně zapadané, ovšem pořád ještě viditelné běžecké stopy. Teď se ale situace změnila. Do lesa sice odbočovala turistická trasa, ale to také bylo vše. Země byla pokryta neposkvrněným sněhem. „Musíme si dávat majzla, ale zase víme, že to jde kilák a půl pořád po spádnici,“ poučil jsem kamarády a odebrali jsme se do lesa. JITChI vedl, po čase narazil na téměř neviditelnou lidskou stopu. „Je to dobrý, tenhle asi věděl, kudy jde,“ ujišťoval nás JITChI a rozběhl se po stopě. Ta šla opravdu chvíli přímo dolů, najednou ale zatočila prudce vlevo a z kopce se jí už moc nechtělo. Přesto jsme šli po ní. Když už to trvalo dlouho a stopa pořád neklesala, nezbylo nám než to stočit zpátky. Za chvíli jsme měli zase červenou a pak už bylo všechno v pořádku. Našli jsme ten správný rozcestník a už nás čekalo jen 13 km po vrstevnici širokou, ovšem stále hodně zasněženou cestou do Nové Pece. Vlak jel až za pár hodin a v restauraci U Lišáka měli dobrý guláš i pivo – to byla zasloužená odměna po přechodu zasněženého hřebenu. Horší už to bylo s dopravou zpět do Plzně – pět hodin ve vlaku a na nádražích nebylo nic moc, ale čert vem‘ České dráhy.