„Pojedeš do Tatier?“ zeptal jsem se Emila, poněvadž navštívit hýčkané horstvo našich slovenských bratříčků bylo odjakživa mým velkým přáním. To jsem ale ještě nevěděl, jaké patálie si tímto malým výletem přivodíme. Kdyby to Emil tehdy tušil, asi by mi odpověděl záporně. Kromě cikánských kartářek ale nikdo do budoucích dnů nevidí, a tak se mě místo toho zeptal: „Kdo jede?“

„Bojínek a Luboš.“

„Kdo je Luboš?“

„Kamarád tam od nás, byl s námi na Plechým. Je v pohodě,“ vychválil jsem kamaráda, jenž se stal později zdrojem již zmíněných nesnází.

„Tak jo, kdy jedem?“

„V půlce května.“ A to byl první problém. Už jsme si totiž zvykli nejdřív domluvit termín a destinaci a pak teprve plánovat konkrétní trasy výšlapů. Takže jsem koupil místenky do lůžkového vlaku a o několik dní později s hrnkem kávy nad právě zakoupenou mapou a průvodcem po Vysokých Tatrách přemýšlel, kam se vlastně vydáme. A tehdy jsem se zděsil, protože:

Faktické okénko: Skoro všechny cesty na hřebeny jsou ve Vysokých Tatrách otevřené jen přes léto a podzim, většinou od poloviny června do začátku listopadu. Zajímavou skutečností je, že tomu tak je pouze ze slovenské strany, z Polska není problém na hřebeny a vrcholy vylézt kdykoli.

„Máme problém,“ volal jsem Emilovi. „Vrcholové cesty jsou zavřené.“

„Do pytle,“ zhodnotil Emil situaci. „Co teď?“

„Mám náhradní plán, půjdeme jen Tatranskou magistrálu a pak přejedeme do Nízkých Tater, ty jsou otevřené.“

Emil mi alternativu odsouhlasil, a tak jsem zakoupil další mapu a dalšího průvodce. Naplánoval jsem trasy, nakoupil zásoby a hurá na vlak. Všichni kamarádi dorazili včas, lůžkový vagón byl dobře zásoben pivem a vínem, vše tudíž vypadalo dobře.

Tatranskou magistrálou západním směrem

Vlak nás vysadil v Popradu, odkud jsme popojeli autobusem do Tatranské Lomnice. Slunko pálilo a my jsme v půl desáté ráno začali vystupovat po pěšině křižující sjezdovku k naší první zastávce, Vodopádům na Studeném potoce. Orkán, který se Tatrami v roce 2004 prohnal, nadělal z lesa spoušť.

Od zurčícího vodopádu to byl jen kousíček k Bilíkově chatě, kterou jsme jen minuli a pokračovali po Tatranské magistrále na západ. O hodinu a půl později se terén výrazně změnil – vyšli jsme z lesa do klečového pásma, cesta přešla z hliněné stezky na kamenný chodník.

Faktické okénko: S nápadem na souvislý chodník přišel v roce 1903 Hugo Jeltsch v ročence Uherského karpatského spolku, ale v realitu jej začal měnit až Klub československých turistů v letech 1931–1937. Trasa magistrály se několikrát měnila, k největšímu zásahu došlo v roce 1978 uzavřením hřebene Belianských Tater – cesta tím přišla o dobrých 19 km. Dnešní magistrála má asi 65 km.

Zatímco Emil s Bojínkem vystřelili dopředu, aby byli na Velickém plese první, já jsem každou chvíli čekal na Luboše, který začal zaostávat.

„Mám něco s botama,“ hájil své tempo, ale bylo na něm vidět, že už těch prvních několik kilometrů ho vyčerpalo.

„Přidej do kroku,“ pobízel jsem ho. „Musíme dneska dojít až na Popradské pleso.“

Bojínek s Emilem na nás čekali kousek před Velickým plesem, které bylo lehce za polovinou naší trasy. My jsme k němu dorazili až kolem čtvrté. Smočili jsme nohy ve Velickém potoce před Sliezskym domem, kam si mimochodem v polovině devadesátých let vyrazil tehdejší papež Jan Pavel II. na vycházku, a pokračovali jsme dál.

Nad Tatrou sa smráká

„Podívej se na něj, ten má ještě sil za deset,“ řekl jsem zmoženému Lubošovi a ukázal prstem k Batizovskému plesu, které se vylouplo za zatáčkou. Luboš zvedl znavené oči a sledoval směr mého prstu. Spatřil Emila, který z dlouhé chvíle dělal kliky na kamení v jezerním výtoku.

„Ouvej jouvej,“ zakvílel Luboš a podklesl v kolenou. Vytáhl jsem ho za batoh zpět na nohy a postrčil jej směrem k jezeru.

„No kde jste, vy loudové?“ vyskočil Emil, když nás viděl přicházet.

„Luboš má problémy to ujít.“

„Co bude dělat zítra? Z Demänovskej doliny ho nahoru přece nepotáhneme, “ zavtipkoval Emil.

„To bude dobrý, jen mi to dneska nějak nesedlo. Mám něco s botama,“ nedal se odradit Luboš, ochladil si nohy v horském potoce a vyrazili jsme dál. Charakter cesty byl stále tentýž, jen v jednom místě ležel ještě na cestě sníh.

„Ouvej jouvej,“ ozvalo se z chvostu naší výpravy. Otočil jsem se a málem rozesmál se při pohledu na úplně vyšťaveného Luboše, jak zírá na Emila předvádějícího na zasněženém svahu tělocvičný prvek známý jako holubička.

„Ty Luboši,“ napadlo mě najednou. „Nechceš hroznový cukr? To ti pomůže.“

„Proč myslíš?“ zasténal Luboš.

„Rychlá energie – dáš si?“ podával jsem mu žluté kolečko s citronovou příchutí. Luboš ho nejdřív nedůvěřivě pozoroval, ale pak ho sezobl. Po chvíli už vyskočil na nohy, plný slíbené rychlé energie.

„Tak jdeme, vy másla? Jsem redy!“ Hodil si na záda batoh a vyrazil na západ.

„Ať žije placebo,“ mrkl jsem na šklebícího se Emila.

Do sedla nad Popradským plesem jsme došli až kolem osmé a další hodinu jsme sestupovali k jezeru. Do té doby už účinky hroznové vzpruhy odezněly a já jsem měl co dělat, abych udržel Luboše na úzké stezičce plazící se prudkým svahem dolů. Do horského hotelu jsme vpadli až za úplné tmy.

Zubačkou a autobusem pod Nízké Tatry

Přes noc jsme si všichni odpočinuli a ráno to vypadalo, že i Luboš je na tom lépe. Cesta od Popradského plesa ke Štrbskému vedla lesem kolem říčky Popradu a pak Hincova potoka, před obědem jsme už seděli v zubačce a čekali na odjezd do Štrby a pak do Liptovského Mikuláše.

Faktické okénko: Ozubnicová železnica neboli zubačka vede ze Štrbského plesa do Štrby. Postavena byla v roce 1896 a v roce 1970 prodělala rekonstrukci, kdy byl Riggenbachův ozubnicový systém nahrazen za Strubův a trať byla elektrifikována.

„Do Demänovské Doliny,“ oslovil jsem řidiče autobusu v Liptovském Mikuláši.

„Ale kam?“ otázal se.

„Až nahoru,“ upřesnil jsem šalamounsky cíl cesty.

„Takže Jasné?“ ujišťoval se řidič.

„No jasné,“ usmál jsem se, aniž bych pochopil jeho otázku. Řidič na mě chvíli civěl, pak rezignovaně mávl rukou a vzal si patřičnou sumu.

„Demänovská Dolina,“ zahlásil Emil. Řidič se pleskl dlaní o čelo a všem ostatním rovnou prodal jízdenku do Jasné.

Nad Tatrou sa roztrhla obloha

Po cestě začalo pršet a poté, co jsme vystoupili z autobusu, déšť ještě zesílil. Přesto jsme se nedali odradit a začali stoupat na hřeben. Čekalo nás 700 výškových metrů z Jasné do sedla Poľany. Cesta vedla podél Zadné vody, místy přímo jejím řečištěm. Po několika stech metrech jsme byli mokří ze všech myslitelných stran. Po dalších několika hodinách jsme se vyhrabali k rozcestí Tri vody.

„Tri vody?“ řval do deště Emil. „To mi přijde málo na to, jak lije! A kde máš Luboše?“

Ohlédl jsem se, ale pomalejší kamarád nikde.

„Počkáme na něj. Schováme se do lesa.“ To byl výborný nápad, který měl ovšem jednu malou chybičku. V lese již několik hodin pršelo stejně jako mimo něj a stromy se tvářily zrovna tak zplihle jako my. Přesto nám lesní kryt dodával alespoň pocit suššího prostředí.

Luboš se přišoural o půl hodiny později. Za jiných okolností by kamarád nevydržel mlčet ani minutu, v téhle chvíli se ale zmohl jen na: „Už nemůžu.“

„Musíš,“ snažil jsem se mu dodat sil. „Odtud již není návratu.“

„Ouvej jouvej,“ pravil Luboš, ale pokračoval dál, krůček po krůčku. Od rozcestí výš se les začal ztrácet a přibývalo kleče. Les měl ale přece jen jednu nespornou výhodu – chránil nás před větrem. Ten si to ale tady nahoře vynahradil a řádně se do nás opřel. Čekání na Luboše bylo utrpením – jakmile člověk na chvíli zastavil, začaly mu tuhnout všechny svaly v těle a chlad se prokousával až na kost. Trvalo nám dalších několik hodin, než jsme se po klikaté stezce vyhrabali do sedla. Bojínek s Emilem se schovali za hřeben do nějakého dolíku, zatímco já čekal na Luboše. Vítr byl tak nepříjemný, že jsem dokonce využíval dřevěného turistického ukazatele jako závětří. Nebyla to žádná sláva, ale pořád lepší, než plný zásah prudkého deště a větru.

Z mlhy a deště se vynořil Luboš, v očích měl smrt. Dobelhal se ke mně a nezmohl se ani na „ouvej jouvej“.

„Dělej, pojď za hřeben,“ pobídl jsem ho. „Změnili jsme plán. Nepůjdeme po hřebeni na Ďurkovou, to je v tomhle počasí nesmysl. Sejdeme na stezku kousek pod hřeben a dojdeme na Srdiečko.“

Luboš neznatelně přikývl a šoural se za mnou. Spolu s Emilem a Bojínkem jsme slezli na stezku, ale Luboš zase nikde. Za čtvrt hodiny se vyloupl z kleče, batoh táhl za sebou po zemi. To už bylo zlé.

„Dej sem batoh, ty plantážníku!“ vytrhl jsem mu kletr z ruky a pověsil si ho na krk. „Budeme se o něj střídat,“ řekl jsem Emilovi a vyrazili jsme po stezce na východ. Luboše ve vzpřímené poloze Bojínek. Stezka nevedla daleko, ale v tom psím počasí a druhým batohem se nešlo zrovna rychle. Přesto se v podvečer před námi objevila Kosodrevina, chalupa v polovině svahu Chopku nad Srdiečkem.

O zákeřnostech horských bud

Na Kosodrevině ani na Srdiečku nebyla živá duše. Sestoupili jsme ještě o kousek níž do Trangošky, kde byla otevřená stejnojmenná chata. Zapadli jsme dovnitř a dychtivě se ptali po ubytování. Chatár nám vyhověl, dal nám klíče od pokoje a pozval nás na polívku.

„Kam jste měli namířeno?“ zeptal se u večeře, když jsme mu pověděli, že jsme na Srdiečko dorazili mimo plán.

„Na Ďurkovou,“ ožil Luboš, který z horké polévky načerpal novou energii.

Chatár udiveně zdvihl obočí: „Vážně? To jste možná nakonec udělali dobře, že jste si to rozmysleli.“

„Proč?“ ptali jsme se mezi hlty bramboračky.

„Neslyšeli jste o tom incidentu? Před dvěma týdny tam pobodali dva lidi. Tam je pořád nějaký problém. Majitel té útulny není dobrý člověk.“

Zhltli jsme polévku, pak ještě chvíli poseděli u piva s chatárem a šli na kutě.

Nízké Tatry ze všech stran

Původní plán seběhnout do Brezna na vlak a popojet směrem k Popradu, abychom ještě stihli někam vylézt, než budeme muset nasednout na zpáteční vlak, bohužel nevyšel. Z Brezna do Popradu totiž jelo tak málo vlaků, že jsme vůbec neměli šanci nějaký stihnout. Z Trangošky do Brezna to byl hezký kus cesty po asfaltu, naštěstí nám tento nepříjemný úsek zkrátil náš známý chatár, který nás popovezl dodávkou.

Jedinou rozumnou možností, jak se dostat ještě ten den do Popradu, bylo jet vlakem na západ a pak zpět na východ severní stranou hor. A tak jsme celé odpoledne strávili ve vlaku, dívali se, jak se počasí pomalu udobřuje a zazlívali bohu Tanapovi, že sluníčko nezařídil dřív.

V Popradu jsme stihli akorát dobré halušky do žaludku a pak už hurá na vlak domů. Všechno pivo i víno z lůžkového vozu jsme vypili i tentokrát.