Do NP České Švýcarsko vedou z Plzně více než dvě cesty. My jsme v sobotu dopoledne vyrazili tou, která nás vedla na sever do Třemošné, Plasů, mnohem později do Žatce a Mostu. Je to cesta rychlá, nevyskytuje se na ní příliš velký počet vozidel nákladního typu a pilotuje se tak na ní v poklidu, bez zbytečných stresů. Tedy tak tomu alespoň bylo v sobotní ráno. 100 km místy suché, místy mokré silnice jsme s Pavlínětem zvládli jedna dvě.
Most & co.
Krajina nechvalně známého naleziště zkamenělého dříví vypadá odpudivě. A nejen krajina „přírodní“, nýbrž i krajina městská. Podobný dojem na nás udělaly i Teplice a nebýt toho, že jsme jeli zkratkou, působilo by tak zřejmě i Ústí nad Labem. V tomto severočeském hnědouhelném teritoriu nás ovšem přece jen několik objektů zaujalo. Tím prvním byl teplický vysílač, o němž jsme si zprvu mysleli, že jde o vodárnu, abychom to pak zavrhli, načež teď při psaní tohoto článku objevuji, že tento dětské káče podobný objekt je vodárnou a vysílačem zároveň. Další zajímavostí byl až děčínský zámek, který jsme sice nenavštívili, ale i z dálky se nám moc líbil. V současnosti se nachází ve fázi urputných oprav. Naproti zámku se na skále nachází vskutku zajímavá napodobenina hradu nazývající se Pastýřská stěna. Mezi touto stavbou a skutečným zámkem se pak nachází řeka Labe, přes kterou se lze dostat mimo jiné po několika architektonicky velmi zajímavých mostech.
Hřenské překvapení
Z Děčína jsme odkvapili po klikaté silničce směrem do Hřenska. Závěrečné klesání ze vsi Janov k řece Kamenici již probíhalo mezi pískovcovými skalami. Jakmile jsme ale dojeli do Hřenska, vybafla na nás asi tisícovka česko-německých turistů ťukajíc rytmicky svými trekovými holemi o nepoddajný asfalt. Nával se hrnul především na východ ku Pravčické bráně. Prohrnuli jsme se davem (autem to šlo o dost lépe než pěšky) a po chvíli jsme se už poohlíželi po místě k zaparkování na břehu Labe. Projeli jsme Hřenskem asi třikrát, než jsme zůstali stát na kraji zaplevelené proluky v sousedství polorozpadlé vily. Už už jsme se chystali k odchodu, když tu se ozvalo chrchlavé: „Tady nemůžete stát! Gchrchrl.“ Ohlédli jsme se, odkud že to šlo, a spatřili jsme babu, která byla o poznání starší a rozpadlejší než vila, z jejíhož okna na nás chraptěla. Po otázce, proč tady nesmíme stát, nám pouze zopakovala svou úvodní větu a zalezla dovnitř. Co naplat, vlezli jsme zase do auta a jeli hledat jiný flek. Po chvíli se naštěstí zadařilo a my vyrážíme na první česko-švýcarskou pouť.
Skoro pod Pravčickou branou
Abychom si nekazili závěr výletu, rozhodli jsme se vylézt k Pravčické bráně hned na začátku víkendu. Předpokládali jsme totiž, že tohle místo bude okupovat masa turistů, kterýžto způsob navštěvování zajímavých míst nemáme ani jeden příliš v oblibě. Nicméně unikum je unikum a tím Pravčická brána je. Vidět ji jsem tedy považoval za určitý druh vlastenecké povinnosti. Pravčická brána je totiž skutečně unikátním přírodním úkazem svého druhu a velikosti v Evropě. Útvar vyrobily miliony let erozní činnosti v různě tvrdých pískovcových materiálech. Rozměry brány jsou vskutku kolosální ? oblouk je 16 m vysoký a o půl metru delší, v patě má ovšem ještě o desítkumetrů víc. Šířka brány se pohybuje kolem 7 až 8 metrů, nejužší místo je ovšem pouhé 3 m široké. V letošním roce se Pravčická brána (mj. spolu se slovenským Štrbským plesem) ucházela o postup mezi 77 semifinalistů ankety Nových 7 Divů Světa, bohužel se ale k postupu nedostala. Jestlipak to nebylo způsobeno také tím, jak to vypadá v okolí? Vzato pěkně od začátku, k Pravčické bráně je možné dojít ze dvou východisek. Vzdálenějším z nich je Mezní Louka, tím druhým a bráně bližším je Hřensko. Poměrů neznalí výletníci si vyberou známější Hřensko. Pokud se jim podaří zaparkovat, čeká je vyhlídková cesta kdysi nejspíš oddechovou a takřka lázeňskou uličkou, v současné době však beznadějně osídlenou stánkařskou menšinou. Když tohle zvěrstvo člověk přežije, čeká ho davové stoupání po silnici směrem na Mezní Louku a po necelých 2 km přichází k odbočce z hlavní silnice. Další kilometr stoupá s davem turistů klikatou, pískem a kamením vysypanou stezkou klikatící se do skal až těsně pod Pravčickou bránu, kde odbočuje doprava dvousetmetrová stezička k jeskyni Českých bratří, která v pravěké minulosti sloužila jakožto obydlí našich praotců. Jeskyně je velká a hezká, ovšem okolí Pravčické brány je typické zvýšenou hustotou odpadků zasunutých uvnitř„děravých“ pískovcových skal. Jeskyně (a nejen ta u Pravčické brány) navíc slouží jako odskočiště pro menší i velké potřeby. Samotná Pravčická brána je posazena na dosti prudkém svahu, takže pro některé osoby může být problém se k ní vůbec vyšplhat. My sami jsme potkali rodinu se stařenkou, která celou cestu podléhala nátlaku svých příbuzných a šlapala výš a výš, až se těsně pod branou vzepřela: „Já se vám na to vyprdnu. Dál nejdu!“ „Ale babi, koukni, už je to jenom pár schodů,“ zkoušeli to na ni synové. „To jo, to jste říkali už támhle dole. Já tu na vás počkám, anebo radši půjdu napřed. Nazdar.“ Synové nejdřív koukali a pak stařenku v sestupu zadrželi. K Pravčické bráně ji ale nedostali. V roce 1881 byl v sousedství brány na místě původní chatrče vystavěn výletní zámeček Sokolí hnízdo a brzy poté se za vstup k bráně začalo vybírat. My jsme se rozhodli komerci v tomto místě nepodpořit a na bránu jsme se podívali jen od restaurace. Protože se den chýlil k večeru, nezdržovali jsme se u brány dlouho a mazali dál na východ, podél pískovcových stěn až do druhého výchozího místa pro Pravčickou bránu, Mezní Louky. Po cestě se výletníkovi skýtají parádní pohledy do vnitrozemí, kterým převážně dominuje Křídelní stěna a vzdálenější vrch Růžák. Do Mezní Louky jsme došli v podvečer a po klobáse a pivu v místní hospodě jsme se vydali přes Meznou na cestu zpět do Hřenska. O deváté hodině večerní jsme náš sobotní výlet završili umytím nohou v docela špinavém Labi. Jako postel nám v noci posloužila louka s chaoticky rozmístěnými balíky sena. Noc postupně pročistila nebe a o hvězdnatou podívanou tak nebyla nouze.
Vyhlídka pokaždé jinak
Neděli jsme zahájili návštěvou informačního centra v Jetřichovicích, které nás svým vzhledem oslovily mnohem víc než celé Hřensko. V infocentru mi chlápek prodal mapu a podal mi celkem podrobnou informaci o provozu výletních pramic v Edmundově soutěsce řeky Kamenice. O Kachním potoku, který se neméně fotogenickou soutěskou do Kamenice vlévá, ovšem nevěděl nic. Po společném pátrání jsme dokonce zjistili, že není v turistické mapě „padesátce“ popsán, zatímco v mé automapě o měřítku 1:100 000 název uveden je. Chvíli jsem pak ještě študoval okolí Jetřichovic znázorněné na mapě a vymyslel jsem trasu, která nás nejprve zavedla na Mariinu vyhlídku, jež se tyčí kousek za Jetřichovicemi. Vyhlídková chatička, jež se nachází na skalním výchozu asi kilometr od Jetřichovic, je novodobou stavbou – v roce 2005 totiž původní altán zachvátil požár. Ještě dnes je část lesa kolem skály mrtvý. Nejen Mariino, ale i dnes již neexistující Vilemíninu vyhlídku nebo o něco vzdálenější Rudolfův kámen jinak známý jako Ostroh, dal vybudovat šlechtický rod Kinských, který v Jetřichovicích sídlil a velkou měrou se zasloužil o zpřístupnění pískovcových skal množícím se romantickým turistům. Na Rudolfově kameni je chatrč podobná té na Mariino vyhlídce, ovšem tady se nachází o poznání méně davu a na rozdíl od Mariino vyhlídky je možné tu nalézt i geokešku. Cesta z Rudolfova kamene vede směrem k loupežnickému hrádku Šaunštejn u Vysoké Lípy. Hrad kdysi sloužil k ochraně tzv. České silnice, což byla cesta spojující Čechy a Lužici. Hrad vlastnil rod Berků z Dubé, kteří nechvalně prosluli jako lupiči. Hrad nebyl osídlen příliš dlouho, koncem 15. století, tedy asi 100 let po svém vzniku, byl opuštěn a zchátral. A co láká návštěvníky na hrad dnes? Tak jednak je to mírně obtížný přístup strmými schodišti a úzkými skalními průlezy, jednak je to nádherný třistašedesátistupňový rozhled po okolí a mohou to být i zbytky hradu v podobě 3 m hluboké nádrže na vodu vtesané do skalního masivu, vytesaného půdorysu pro dřevěnou věž, která tu před šesti sty léty stála, nebo stání pro koně, jímž pravděpodobně byla uměle vytvořená dutina u vchodu do hradu.
Pohádkový mlýn
Poslední zastávkou dnešního dne byl Dolský mlýn, ke kterému se člověk-turista dostane z Šaunštejnujednoduše tak, že projde Vysokou Lípou a sleze ze stráně dolů ke Kamenici. Vodní mlýn je známý hlavně z pohádky Pyšná princezna nebo novodobějšího Pekla s princeznou. Ostatně není divu, že romantická zřícenina zlákala filmaře k natáčení v tomto exteriéru – rozsáhlé zbytky zdiva, řeka v soutěsce, mlýnský náhon s kolem a jez, za plného slunce je tu pohádková atmosféra jako vyšitá. My jsme sem tedy došli až k večeru, i tak se nám ale mlýn dosti líbil, návštěva navíc byla zpestřena náhodným setkáním Pavlíněte s moravským spolužákem Tomem, který, maje v rukou informační letáček s obdobně informační mapičkou, dotazoval se nás, zda víme, kudy na Růžák. Poslali jsme ho směrem na Vysokou Lípu, neboť je odtud dobrý rozhled. My jsme naopak vyrazili zpět do Jetřichovic podél Jetřichovické Bělé. U Hubertova pramene (jenž se vyznačuje vysokým obsahem železa a teče do hlavního potoku dosti červeným korýtkem) jsme potkali z lesa se přiřítivšího psa, očividně postrádajícího majitele. O kus dál na nás volali postarší výletníci: „Neztratili jste psa?“ „To ne, ale taky jsme ho potkali.“ odpověděli jsme, načež jsme si všimli, že se padesát metrů za jejich zády motá hnědý voříšek. „Aha, tak to potkáte ještě jednoho!“ upozornili jsme výletníky na prvního psího tuláka. „Psi se tady asi venčí sami,“ domákli jsme se vysvětlení tohoto jevu a po nějaké chvíli jsme už byli v Jetřichovicích.
Poznatek: Do České republiky zavítal nový invazní druh vodníků. Vyznačuje se vypoulenýma očima, nohou přes nohu a divným vrhlíkoidně ryboústým kloboukem. Viděn byl na mnoha místech NP Česko-saské Švýcarsko, ale později i v Plzni a na Domažlicku.
V posledním tažení
Po noci strávené na požatém poli poblíž jakéhosi rybníka jsme dojeli do Labské stráně, odtud sešli dolů k Labi, pak po nepěkné pěšině podél vodního toku, ale i děčínsko-hřenské silnice, načež jsme přišli k soutoku Suché Kamenice a Labe. Těsně u ústí je menší přítok Suché Kamenice, který má stejně jako Hubertův pramen vysoký obsah železa. Jeho řečiště je tak krásně zbarvené do cihlové červeně, méně krásně jsou ale do červena zabarvené odpadky, které se tu a tam objeví. Odvrátili jsme se od Labe a několik kilometrů jsme stoupali podél Suché Kamenice pralesu podobným údolím. Po třech kilometrech nás značka odvedla do stráně levého břehu. Přišli jsme mezi louky, slunce pálilo ostošest, nedalo nám to a lehli jsme si do trávy klíšťata neklíšťata. Čas je ale neúprosný a po necelé hodince nás nutil vstát a vyrazit k domovu. Zpáteční cesta moc neubíhala – jak se nám jelo snadno z Plzně sem, tak těžko se nám v pracovní den jelo zpět. Silnice z Mostu do Plzně byla narvaná náklaďáky a vedro automobilové přepravy nebylo nic příjemného. Ale dojeli jsme. Tož.