Mapu jsem koupil už v zimě. Mapa je totiž základ. Ta naše nám posloužila víc než dost a po návratu působila jako potrhané vydání nedělního tisku, který někdo použil k zabalení salámu. Mapu jsem otevíral častokrát – poprvé na horách, kdy jsme s Robertem předběžně naplánovali trasu, mapu jsem otevíral hojně ve vlaku, na gauči a na záchodě. Otevřel jsem ji tolikrát, že už před cestou měla díry v rozích překladu. Naštěstí italští kartografové jsou natolik zruční, že dokázali důležité vrcholy, trasy a rifugia umístit mimo hrany a tím výrazně prodloužit čitelnost mapy.

Sprasky nad počasím

Takže mapu bych měl. Teď termín. Začátek září vyplynul z průniku mého a Robertova diáře – první nebo druhý víkend prvního podzimního měsíce byl náš. Jenže… Koncem srpna mi volá Robert, že nemůže, ale pokud by se dal výlet šoupnout na konec září, tak by to naši výpravu zachránilo. Souhlasím (co mi taky zbývá, že?), k naší partě se přidává ještě JITChI, zkoušíme stále přemlouvat mého tátu. To se ale moc nedaří. Neustále bedlivým okem sleduji počasí a webkamery – původně plánovaný víkend je téměř bez mráčku. Druhý víkend nasněžilo. Míra pesimismu u mě stoupla až k hranici, kdy to člověk skoro vzdá. Stalo se ale něco nečekaného – sníh roztál a začalo svítit slunce. Předpověď se změnila a zamračené mráčky vystřídalo žluté sluníčko. V pátek ve 3:00 jsme vyjížděli.

Do Dolomit na jabka

Ve 2:59 stojím před Robertovými dveřmi a zvoním mobilem. Záhy otevře Robert a civí na mě: „Ty už seš tu?“ „No, ale ještě jedem do Hluboký pro termosku.“ Naházíme bágly do auta a zkoušíme nastavit navigaci. „Jak se jmenuje to místo, kam jedem?“ „Longiarü,“ radím. „To tu není.“ „Tak zkus Campill,“ vesnice v Tirolsku mají místy až tříjazyčné názvy. „To tu taky není.“ „Ukaž mi to,“ přestávám být trpělivý a zalovím v navigaci. „Hele, víš že tu máš nastavenou východní Evropu?“ „Ne! Jak to? Vždyť jsem to nechal aktualizovat!“ hádá se Robert. „A Itálie je ve východní?“ Namísto odpovědi znovu zalovím v navigaci a vytáhnu z ní i Evropu západní. Campill tam je. Longiarü taky. Koukám na hodiny – 3:15. Touhle dobou jsme už měli nabírat JITChIho v Domažlicích. Ale už vyjíždíme. Vracíme se do Hluboké pro termosku. Znovu vyjíždíme. V půl jsme u Honzy, vyrábíme první snímek naší výpravy a v plném počtu tří osob se vydáváme na šestihodinovou cestu do severní Itálie. Na Folmavě se zastavíme pro svačinu a naftu na cestu. Robert platí, maje na sobě triko výpravy. Pumpař se na něj podívá: „Chcete Dolomiti pokořit, nebo tam jedete na jabka?“ „Pokořit,“ neváhá Robert s odpovědí. „Co je to za otázku?“, pomyslí si při odchodu. V autě přerovnáváme věci: „Honzo, co v tom máš? Je to hrozně těžký,“ hekáme nad JITChIho batohem. JITChI se zasměje: „No, půlka je spacák, pak tenká vrstva polívek a zbytek jsou jabka.“ Cesta přes Německo, Rakousko a kousek Itálie proběhla bez útrap. Cestu do Longiarü sice navigace nezná, zato papírová mapa ano, a tak jsme jediný problém měli pouze s parkováním. Dojeli jsme až na konec silnice a našli tu parádní ranč s velkým parkovištěm. Ale nikdo nebyl doma. Nehodlali jsme riskovat nevrlost majitelů a popojeli jsme kousek zpět. Auto jsme zanechali ve vesničce Frëina pár set metrů za Campillem. Přehodili jsme oblečení, nasadili batohy, zamkli auto a vyrazili do kopce. Tajm: 11h.

Longiarü – Antersasc – Forc. de Puez – Rif. Puez

Páteční dopoledne bylo trochu mlžné. Ne moc, ale daleko vidět nebylo a azuro se nekonalo. Ale s tím se počítalo, pátek měl být co do počasí nejhorším dnem zájezdu. Naše cesta byla nejdřív pevná, štěrková. Co deset minut kolem nás ale profrčel náklaďák – takový provoz jsme tu tedy nečekali. Naštěstí jsme ve tři čtvrtě na 12 odbočovali mezi stromy, kde se už žádné náklaďáky nevyskytovaly. Pěšina vedla do kopce lesem, to nás moc nebavilo, pak se ale roztrhaly mraky, vykouklo slunko a cesta se vyšplhala nad horní čáru lesa. A to nás už bavilo – vytáhli jsme foťáky a naše tempo se trochu zpomalilo. Tajm: 13:30. Začíná trochu kapat, ale my právě přicházíme k salaši v M.ga Antersasc (2085 m n. m.), která sestává ze dvou chýší pro v těchto horách všudypřítomné ovce. V jedné z nich se naobědváme, vypijeme si pivko a po dešti pokračujeme dál. Za salaší začíná těžší část cesty. Funíme a děláme přestávky po několika desítkách metrů. Nic ale netrvá věčně – po kilometru stoupání pěšina nečekaně odbočuje doleva (2310 m n. m., 15:30). Začíná nejtěžší část cesty. Funíme a přestávky děláme po několika serpentinách. Vylézt do průsmyku Puez nám dá zabrat, přesto se tam za necelou hodinku vyškrábeme. Jsme na okraji planiny Gherdenacia ve výšce 2500 metrů n. m. Udělali jsme několik vítězných fotek a sešli jsme kilometr k jedinému rifugiu na náhorní planině – Puez. Rifugio bylo osazeno domácí rodinou pana Costy a dvěma postaršími návštěvníky. K večeři tu dneska byly špagety, kterými jsme samosebou nepohrdli. Za dvacku navíc jsme dostali místo na palandě s dvěma vojenskými dekami. Na večer jsme se šli ještě podívat k výchozu nad údolím Vallunga. Nad Sellou visela bouřka, v údolí bylo ticho a v dálce svítila Selva. Pod námi byla pětisetmetrová díra, nocí se neslo jen občasné vzdálené zahřmění a cinkání ovčích zvonků. „Zítra bude hezky, tady budou parádní fotky,“ řekli jsme si a šli na kutě.

Rif. Puez – Forc. de Crespëina – Passo Gardena – Colfosco

Ráno přilezla mlha a nechtěla se pohnout dál. Vyrazili jsme po osmé z rifugia a nad údolím Vallunga jsme zklamaně koukali na mlhou naplněnou ledovcovou vanu. „Uděláme čaj, třeba se to mezitím roztrhá,“ dostal jsem spásný nápad. Za hodinku jsme už byli po snídani, čaj byl vypit, ale pořád se nic nedělo. Jenom sem tam se z planiny přivalila díra a odkryla část údolí. „Když to takhle půjde dál, budeme muset to panorama složit z těch děr,“ vtipkovali jsme, ale náš humor ochaboval s každou další chvílí strávenou nad nijak se neměnícím údolím. Když už jsme skoro vystáli důlek, vzdali jsme to a vyrazili na cestu. Původní plán byl dojít do průsmyku Ciampëi a slézt se podívat ke stejnojmennému jezeru za masivem Sassongheru, jenže z toho nic nebylo. Pro mlhu nebyl vidět ani Sassongher, ani jezero. Nebyla vidět skoro ani cesta k jezeru. Pokračovali jsme tedy dál po levé straně Vallungy směrem k dalšímu průsmyku, Crespëina. Mlha se malinko zvedla, potkali jsme tlupu německých turistů, ale taky jiné jezero s názvem Lech de Crespëina (2374 m n. m.). U jezera se taky ozvaly moje kolenní vazy. Vydrápali jsme se do průsmyku, který je ve výšce 2528 m n. m. A protože odbilo dvanáct hodin, byl čas na oběd. Sestával z lovečáku, housky, piva a čokolády. Přes průsmyk mezitím prošel asi tucet lidí, na všechny dorážela kavčata, která jsou jedním z nepsaných symbolů Dolomit. Ke konci polední přestávky se dokonce odvážilo vykouknout slunce, ale jen na chvilku. Mlha se ale přece jen trochu rozestoupila a my jsme tak byli schopní dohlédnout až do údolí Gardeny. Začalo klesání z průsmyku. To byl nejhorší okamžik toho dne pro moje koleno, šplhal jsem dolů chytaje se zábradlí, protijdoucí turisté se museli divit. Jedna parta pocházela z Čech a její vůdce se právě vychloubal, že už mu bylo sedmatřicet. „No to se máš,“ pozdravil ho Robert a vůdce už dál nemluvil. Přehoupli jsme se přes průsmyk Cier a pak už jsme jen klesali do sedla Gardena. Před dosažením nejnižšího bodu jsme se ještě zastavili v Jimmy Hütte a prodiskutovali trasu podél masivu Selly. Plán byl takový, že půjdeme po vrchní straně suťoviska směrem na východ kouknout se na začátek ferraty Brig. Tridentina a pak se buď pokusíme vyšplhat na Sellu do rifugia Pisciadú, nebo slezeme do Colfosca a ráno budeme pokračovat na Sellu údolím Mesdi. „To bude asi drsný jít po tom suťovisku,“ odhaduje Robert. „Asi jo, ale zase je to po vrstevnici. Je to ale prudkej svah. Budem muset dávat bacha,“ luštím informace z mapy. „Jaký je to číslo?“ ptá se JITChI na trasu. „Hm, šest, šest… šest.“ „Co? Ďáblova cesta? Skvělý.“ Tajm: půl 3. Vyrážíme ze sedla Gardena pod první skály Selly. Z dálky se tváří jako bezvýznamné skalky, zblízka jsou to krkolomné věže. Pocit je umocněn cáry mlhy, které se ve skalách drží, a samozřejmě uzoučkou pěšinkou, místy přerušenou lavinovým proudem, více než stometrových srázem pod cestou a vtipným očíslování naší trasy. Místy byl opravdu potřeba náhon na všechny čtyři, zvlášť když jsme stoupali do kopce k počátku ferraty. Nacházel se zde bezejmenný třicetimetrový vodopád, kolem něhož stoupala po skále vinutá stezka pro horolezce „ferratisty“. Nic pro nás, bohužel. Jsme v nadmořské výšce 2050 metrů a právě se rozhodujeme, jestli se vrátíme kousek zpět a vyšplháme jedním ze strmých trhlin k rifugiu, nebo sejdeme do Colfosca. Volíme druhou možnost a navíc měníme plán zítřejší trasy. Nepolezeme z Colfosca zpět na Sellu – začátek údolí Mesdi je totiž po ránu sebevražednou záležitostí. Vylezeme naopak znovu na planinu Gherdenacia, možná na Sassongher, abychom viděli to, co nám bylo skryto dnes. Slunce už totiž mezitím definitivně vylezlo a zahnalo mraky někam pryč. Tajm: 16:20. Začínáme slézat od vodopádu. První pasáž probíhala v klidu, pak jsme ale došli do ústí údolí Mesdi, jímž protéká potok a vytváří tak z údolí regulérní strž. Cesta jen tu a tam vybočuje z rigolu „zpevněnou“ serpentinou. Slézt ten asi půlkilometrový úsek nám trvalo skoro hodinu. Koleno bolelo jako čert, ke konci sestupu blbě šlápl i JITChI, takže jsme pajdali dva. Robert pravil, že při tom slézání si vzpomněl na svoje tři děti. V půl sedmé jsme byli v Colfoscu a ubytovali se za dvacku kousek od sjezdovky z pod Sas Ciampac. Spíme ve výšce 1640 m n. m.

Colfosco – Lech de Ciampëi – Gherdenacia – Col da la Sone – La Villa

Nedělní ráno bylo plné slunce. Pochvalovali jsme si změnu plánu, protože nad Sellou se válelo husté mračno, nad Sassongherem ani obláček. Po snídani vyrážíme po sjezdovce do kopce. K horní stanici vleku pod masívem Sas Ciampac (2672 m n. m.) vydusáme za chviličku, pak se cesta zase chvíli klikatí do sedla L‘ Val mezi Sas Ciampacem a Sassongherem. U kapličky vyrábíme hromadné společné foto. Tři foťáky rozestavěné po okolních šutrech udělají naráz cvak! Taliáni, kteří nás předešli, se po chvilce otáčejí a volají: „Hey! Hey you!“ Když na ně kývneme, co že chtějí, ukazují na Sas Ciampac a řvou: „Ýgls!“ Mezi kavčaty se opravdu vznášely dvě větší siluety s bílými oky na spodní straně křídel. Zamířili jsme objektivy, ale fotky se nezdařily. Orli byli příliš daleko. Tajm: 11:15, výška: 2056 m n. m. Na rozcestí kousek nad kapličkou jsme odbočili vlevo, směrem k jezeru de Ciampëi. Chtěli jsme si odskočit, vyfotit pár fotek, pak se vrátit zpátky na rozcestí a jít druhou cestou pod skalní stěnou do průsmyku di Sassongher. K jezeru jsme došli, bylo ale vyschlé. Pouze prostředkem zeleného palouku protékal malinký potok, mající svůj zdroj v nízkém vodopádu na protější straně suchého karového jezera. Dali jsme si svačinku a opět změnili plán. Nebudeme se vracet sto metrů dolů k rozcestí a pak se šplhat do sedla, když můžeme vylézt na planinu od jezera a do Forca di Sassongher dojít z druhé strany. Alespoň se podíváme na údolí Vallunga za plného slunce. Vystoupali jsme 166 metrů do průsmyku di Ciampëi, kterým jsme procházeli v sobotu a kde jsme „neviděli“ ani jezero, ani cestu k němu. Naskytla se nám dech beroucí podívaná. Byli jsme na náhorní plošině, bílý dolomitický vápenec střídala žlutozelená tráva, nad tím vším temně modré nebe a sem tam vysoko plující mráček. Škoda oparu, který před našima očima schovával v dáli čnějící vrcholkyMarmolady, Civetty, Monte Pelma a jim podobných. Vyrazili jsme směrem k rif. Puez, po chvíli jsme odbočili nazpět doprava na trasu vedoucí k Sassongheru a sedlu Gherdenacia. Cesta kolem údolí Vallunga byla dost frekventovaná, kdežto pěšina napříč planinou kolem vrcholku Col da la Sone byla liduprázdná. U Col da la Sone, nejvyšším bodě planiny (nepočítaje okrajové hory) čnícím do výše 2633 metrů nad mořem, jsme se zastavili. Vrchol planinu převyšuje o 133 metrů, sráz je pokryt sutí a samotný vrchol je rozsýpající se skála. Vypadá trochu jako o něco špičatější Amon Súl z Jacksonova Pána prstenů. Ze severní strany je vrchol přístupnější a je z něj značená skialpinistická trasa. Tajm: 13:45. Robert si vrcholek důkladně prohlédl a pravil: „Pánové, mám pro vás nabídku. Nechejte tu batohy, vylezte si tam a já tady na vás počkám. Já jsem svýho dosáhl a na vrchol jít nepotřebuju. Já si tady sednu a budu si rozjímat. To je nabídka, která se neodmítá.“ Odmítli jsme a zkoušeli ho přesvědčit, aby přece jen šel. „Ba ne, musím taky myslet na ty svý tři děti, jestli mi rozumíte?“ nedal se Robert a zůstal. Batohy jsme si vzali s sebou, chtěli jsme si dát nahoře sváču. Stoupáme s JITChIm po suti, místy nám to dost podkluzuje, každý krok zvažujeme. Nakonec ale dojdeme až pod skálu. Obejdeme hranu a začneme se šplhat po hřbetu skaliska. Do práce zapojuji ruce. To už je opravdové lezení. Na krku se mi kývá foťák, každou chvíli může vrazit objektivem do skály. Chytím se římsy, kus mi zůstane v ruce. „Volnej, Honzo!“ varuji JITChIho. „Jo, jo, já ho pak vrhnu do údolí.“ Tajm: 14:15. Dolezli jsme na vrchol a jako správní fandové Járy Cimrmana jsme pravili: „Dobyt!“ JITChI vyrobil panorama, já jsem se pokochal krajinou a poté, co jsme oba zdlábli oběd, začali jsme se pomalu spouštět zpět dolů. Zjistili jsme taky, že jsme si pro výstup vybrali tu nejtěžší možnou cestu. Z druhé strany byl kopec o poznání nižší, méně strmý a bez skal. Ale což. Když jsme se vrátili na planinu, Robert polehával na kameni a podřimoval po obědě. Sdělili jsme mu své zážitky z výstupu a JITChI Robertovi prozradil, že při cestě na Col da la Sone myslel na jeho tři děti. Po krátké diskuzi jsme se rozhodli vynechat sedlo za Sassongherem a vyrazit rovnou do La Villy. Po nějakém kilometru další chůze jsme došli do průsmyku de Gherdenacia (2548 m n. m.). Po pravé straně jsme měli Sassongher, před námi dlouhý masív Sas da la Crusc. Po chvíli focení začal sestup do údolí. Pokoušeli jsme se dobouchat do ubytovny Ütia Gherdenacia, leč ta byla již uzavřena. Nezbylo nám, než v La Ville najít ubytování – tentokrát to bylo za dvaadvacet euro i se snídaní. Tajm: 18:30, výška 1475 m n. m.

Z La Villy do Campillu

Snídaně byla okořeněná prohlídkou oblékající se slečny v odrazu protějšího domu. Takže jsme vyrazili o něco později. Další vývoj cesty probíhal v pohodové chůzi podél údolí Val Badia, naproti se táhl dlouhý masiv Sas da la Crusc, pak chvilkovým stoupáním do průsmyku Juel (1725 m n. m.) a sestupu zpět do vesnice Campill. Auto tam stále ještě bylo, čekala nás už jen cesta zpět do domoviny. Celkem jsme urazili asi 50 kilometrů, nafotili každý kolem 400 fotek a odjížděli jsme s tím, že příští rok musíme podniknout dlouhodobější výpravu.