„Fajn, návleky zůstanou doma,“ řekl jsem si, když jsem v Plzni vykoukl z okna a po sněhu nebylo ani památky. Že to bylo špatné rozhodnutí je zřejmé už z titulku cestopisu, nicméně v té chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Namísto návleků se totiž pohodlně vlezla lahvinka vína. Takto vybaven jsem si hodil kletr na záda a vyrazil na plzeňské nádraží, kde jsem se měl potkat s Honzou, Vojtou (se kterým jsem již pořádal dokonce i foto výstavu, ale kterého jsem jaktěživ neviděl) a jejich společnou kamarádkou Hankou. Na nádraží se ale vyskytoval jen Honza s Hankou.

„Nazdar, kde máte Vojtu?“ pátral jsem po posledním účastníku výpravy.

„Člověče, nebudeš tomu věřit, ale on si to na poslední chvíli rozmyslel,“ omlouval Vojtu Honza.

„Začínám ho podezřívat, že je jenom fiktivní. Na druhou stranu je lepší, když chybí on, než tady Hanka. Takhle s sebou alespoň máme víno, ženy… a zpěv,“ ukázal jsem na ukulele uvázané na straně batohu.

„Tys vzal nástroj?“ zabědoval Honza. „A já ho zapomněl doma.“

Techno párty za hřbitovem

První autobus nás dovezl do Bečova nad Teplou, kde ještě zůstávalo trochu sněhu. Při čekání na druhý spoj jsme oblékli další vrstvu, protože se den klonil k večeru a začalo přituhovat. Autobus do Krásna byl téměř prázdný. Kromě nás obsahoval už jen řidiče a jeho kamaráda.

„Tak do Krásna, jo?“ ptal se zvesela řidič. „V týhle zimě se vám chce na vandr?“

Souhlasně jsme zabručeli, ale řidič byl odhodlaný v rozhovoru pokračovat.

„Posloucháte techno?“ šokoval nás výběrem tématu. Je pravda, že si tím rázem získal naši plnou pozornost. Podle čeho nás ale odhadl na technaře mi jasné nebylo, ukulele mi jako typický techno nástroj zrovna nepřijde.

„U nás v Krásně máme taky takovou tu techno párty,“ pokračoval řidič v monologu. „Mladý se vždycky sejdou na louce za hřbitovem…“

„Za hřbitovem?“ vyprskl Honza. „Na tý párty nebude zrovna živo, co?“

Víc jsme se ale nedověděli, protože jsme přijeli do Krásna.

Skluzavka na krásenské rozhledně

Nutno podotknout, že v Krásně bylo sněhu poněkud více. Lehce jsem sice znejistěl, ale stále ještě jsem nepropadal panice. Cesta ke kamenné krásenské rozhledně byla dost ušlapaná a nebyl tedy problém se k ní dostat. Problém byl dostat se na ní. Venkovní schodiště se díky ušlapané vrstvě sněhu proměnilo ve zmrzlý tobogan, před kterým by se styděl lecjaký ledovec. Vyšplhat nahoru se nám podařilo jen díky systematickému zapírání se nohama o stěny schodiště. A při cestě dolů jsme si říkali: „Nahoru to byla ještě legrace!“

Faktické okénko: Rozhledna na Krásenském vrchu je jak jinak než krásná. Pochází z meziválečného období 20. století a je charakteristická svým spirálovitým kamenným pláštěm. Se svojí výškou 25 m je horní volně přístupná plošina tak akorát nad vrcholky okolních stromů, takže o rozhled rozhodně nepřijdete.

Jak velí tradice, kdykoli se nějaká dívka z našeho spolku touží vzdálit za vykonáním potřeby, doprovázíme ji sborovým halekáním: „Jsi vidět!“ Velmi oblíbená je pak tato činnost ve společnosti dívek nových, v tomto žertu ještě (doslova) nezběhlých. A tak, když Hanka od rozhledny vyrazila do blízkého mlází se slovy: „Jdu čurat,“ nemohli jsme jinak než ji řádně vyprovodit.

„Jsi vidět!“ řvali jsme do lesa, aniž bychom z Hanky viděli byť malý kousek.

„Ještě?“ ozývalo se naivně z lesa. Po čtvrthodině se Hanka vrátila z úplně opačného směru. Takovou nám ta děvčata dělají radost.

Nesnáze se závějemi

Začalo jít do tuhého. Cesta, kterou jsme si napříč Slavkovským lesem vytyčili, vedla nějakou dobu po zasněžené cestě. Projel tudy terénní vůz a dalo se tak jít v jeho stopě, i když to stálo jistou námahu klást nohy do jedné linie. Pak ale značka odbočila do lesa a to byl konec všech mých nadějí, že se bez návleků obejdu. Nešlo to. Hanka s Honzou návleky samozřejmě měli a celou cestu si ze mě utahovali. Jim navzdory jsem i přesto šel první a razil cestu. Stejně jsem už měl boty plné sněhu, takže pro příště – návleky!

Naši první noc jsme strávili na blíže neurčeném místě v lesích poblíž Komářího rybníku. Přišla řada na přípravu pokrmu. Po jisté době se nám podařilo vyrobit oheň, na což padla polovina Honzovy lahvičky s 99% lihem. Nutno podotknout že více než od ohně jsme se ale zahřáli při schraňování topiva.

„Tak já vytáhnu ukulele,“ sáhl jsem po nástroji a dřepl si k ohni. Pokusil jsem se nástroj naladit, což je i za normálních teplot sisyfovská práce, ale přece jen jsem nakonec pár akordů vyloudil. Pak mi začaly mrznout ruce.

„Ále, kašlu na to,“ hodil jsem ukulele stranou a nahřál si prsty nad skomírajícím ohněm.

Od zaniklé Čisté do Kladské

V sobotu se na nás usmálo slunko. Až do bývalého města Čistá neboli Litrbachy se šlo ještě špatně – závěje ustoupily kypré asi 20cm pokrývce, která soustavně unavovala naše dolní končetiny. Na území zaniklého města se ale terén zlepšil a od té doby se nám šlo už dobře.

Osud žádné ze zaniklých obcí, které jsem kdy navštívil, mě nezasáhl tak jako tento. Litrbachy byly tak velkým městem – na konci 19. století zde bydlelo přes 2000 obyvatel! A za jak krátkou dobu bylo všechno zničeno!

Faktické okénko: Litrbachy stejně jako jiné obce v příhraničí utrpěly odsunem Němců po 2. světové válce. Cynická, byť příznačná, byla po vysídlení změna názvu na Čistá. Město se stalo součástí vojenského výcvikového prostoru a bylo kompletně zničeno během natáčení instruktážního filmu Boj o osadu. Do dnešní doby se z rozlehlé zástavby zachovaly jen sotva patrné náznaky základů.

Kousek za Čistou jsme poobědvali. Tak dlouho jsem machroval, že svůj jídelní set mám vždy sbalený a připravený, až jsem ke své ostudě zjistil, že postrádám lžíci. Takže pro příště – návleky a lžíci!

Kvůli sněhu jsme museli trochu zkrátit původně plánovanou trasu, proto jsme se celkem rychle přiblížili ke Kladské. Rapidně se změnila povaha krajiny – Kladská se nám jevila jako výletní destinace pro zlenivělé lufťáky. Vybrali jsme si tedy hospodu, která se nám zdála být spíš tradiční než komerční a nutno říct, že jsme nemohli zvolit lépe. Se žaludky nacpanými dobrým jídlem jsme vyrazili shánět nocležiště.

„Hele, tady to vypadá dobře,“ ukázal jsem na zasněženou cestu na velké křižovatce.

„Cože? Pod Popravčí loukou?“ ukázala Hanka na rozcestník. „To jsme mohli rovnou zůstat na techno párty v Krásně.“

Navzdory názvu byla ale noc poklidná. Jediná obava, kterou jsem měl, se týkala mého osobního pohodlí při spaní pod širákem v polovičním záhrabu. Po večeři jsme se pokusili opět rozdělat oheň, ale ačkoliv jsme spálili druhou polovinu Honzova lihu a jednu roli toaletního papíru, nepodařilo se nám oheň udržet. I to nejsušší pečlivě nalámané chvojí se hořlavostí rovnalo azbestu, tak bylo promrzlé. Po marných pokusech jsme si s lahví vína zalezli do Honzova stanu a když jsme vypili, co jsme měli, odebrali jsme se na kutě. Před spaním jsem do sebe ještě vpravil horký čaj a zalezl do spacáku.

Běžkařskou stopou do Mariánských Lázní

Údělem venku spících vandrovníků je časné vstávání. Už když spíte ve stanu, vzbudíte se dříve než doma v posteli. Pokud ale spíte mimo stan, probouzíte se spolu s přírodou. Jeden by se divil, kolik randálu nadělá taková fauna i v tom nejtužším mrazu. A tak jsem se probudil skutečně za ranního kuropění. Problém byl, že zbylá část výpravy spala ve stanu a vybírala si nárok vstávat později. Měl jsem v sobě již celou snídani a ešus černého čaje, když jsem netrpělivě začal Hanku s Honzou probouzet. Zatímco oni pomalu vylézali ze stanu a tlačili do sebe rohlík se salámem, já si už stihl sbalit batoh a vyčistit zub.

Další část naší cesty vedla společně s běžkařskou trasou po lesních cestách. Snažili jsme se stopu příliš neničit, což vyžadovalo opatrnou chůzi bortící se sněhovou krustou po okrajích cesty. Vešli jsme do kraje minerálních pramenů. My jsme navštívili Farskou kyselku a Smraďoch. Ten druhý dělal vskutku čest svému jménu a my si libovali, že jsme tady byli během zimního období. V létě by zápach mohl být o dost horší.

Faktické okénko: Název pramenu Smraďoch má na svědomí sirovodík unikající do ovzduší z mofet, malých bahenních „sopek“ vzniklých v oblasti tektonického zlomu.

Jelikož i dokonalé české turistické značení občas zklame, podařilo se nám přejít odbočku. Do Mariánských Lázní jsme tak došli značnou oklikou.

MHD v Marjánkách je pro žabaře!

Do města jsme přišli ze severovýchodu, od hotelu Kamzík. První, čeho jsme si všimli, byla MHD.

„To mi řekněte, na co tady v tom prťavým městě mají MHD?“ ptal jsem se kamarádů.

„To je akorát pro ty lázeňské šviháky, co nikam nedojdou,“ objasnil mi Honza. My jsme samozřejmě hodlali na nádraží dojít pěšky. U kolonády jsme si koupili zaslouženou oplatku a říkal si, jak už ten výlet máme pěkně za sebou. Omyl! Mariánské Lázně nejsou zas tak prťavé. Naopak, jsou pekelně dlouhé. Chcete-li je přejít v severojižním směru, čeká vás skoro pětikilometrová vycházka. Tedy vycházka by to byla, kdybyste neměli za sebou dva dny brodění ve sněhu a pár těch kilometrů po asfaltu. Cesta na nádraží byla zdlouhavá a navíc nudná. Lázeňské město bylo mimo letní sezónu úplně mrtvé. Navíc mezi bezlistými korunami stromů vynikly rozbité fasády lázeňských domů, město tak působilo velice chmurným a nepřátelským dojmem.

Na nádraží jsme se nakonec docourali. Jako již tradičně jsme chtěli výlet zakončit nějakým dobrým obědem, ale jednak se v okolí nádraží žádné útulné stravovací zařízení nenacházelo a jednak nám za pár minut jel vlak. Takže dobrý oběd byl nahrazen houskou s paštikou v kupé.

Takže pro příště – návleky, lžíci a v Marjánkách MHD!