Vandrování po hřbetě Kreuzkofelu a Gruppo del Sella

Jezevec

Od loňské výpravy do italských Dolomit uplynul bezmála rok a my se začali připravovat na druhou výpravu do těchto pohádkových hor. Od první výpravy se naše společnost rozrostla o Bzuka a mého tátu, který stejně jako vloni až do poslední chvíle nevěděl, zda vůbec pojede. Nejhůř na tom byl ale jako vždycky Robert. Nejenže se tohle léto stěhoval, neměl tím pádem doma čím topit a naopak zas měl natažené břišní svalstvo a zablokovaný krk, nejvíc mu ale v odjezdu bránila svatba, kterou slíbil fotografovat a na kterou neměl záskok. Den před odjezdem už byli všichni nervózní, když se Robert ozval:
„Je to dobrý, ten frajer poslal nastávající kamsi, svatba se ruší, takže můžu v klidu odjet!“
Takovéhle řešení sice nikdo nečekal, jenže pořád ještě nebylo vyhráno. Hodinu před odjezdem volá Robert znovu, že je to blbý, že se mu sesypala dcera a že je teď s ní v nemocnici. Ale z kolapsu se nic nevyklubalo a Robert mohl s námi do Itálie.
Odjezd ve čtvrtek kolem osmé večer.

První kroky na Sass della Crusc 

V půl druhé v noci jsme dorazili na parkoviště pod Kreuzkofelem (Sass della Crusc). Rozbalili jsme stany, Robert s tátou se vyspali v autě a brzy ráno jsme už vařili polívku. Za hodinku jsme už stoupali nejdřív po silnici a pak údolím Val de Fanes. Ze základního tábora jsme potřebovali vystoupat téměř 1000 metrů do sedla Sant Anton (2466 m n. m.). Výstup z druhé poloviny po suti byl dobrou rozcvičkou pro nadcházející dny. V sedle se nám otevřel pohled do týla masívu Sass della Crusc a zbývalo nám slézt asi 400 m k ubikaci Lavarella. Krajina se v těchto místech vyznačovala zelenou travou, kontrastující s bílými vápencovými skalními výchozy, a hlavně velkým počtem vypasených svišťů.

Trochu nás překvapila velikost ubytovny, která se tvářila spíš jako hotel než horské rifugio. Ještě že jsme si ale dopředu zarezervovali místa, protože i tak jsme dostali jen malou místnůstku v podkroví pro 4 lidi, kam jsme se vměstnali i s batožinou. A jelikož jsme měli ještě docela dost času, plánovali jsme kratší výlet po okolí. Robert s tátou se rozhodli pro obchůzku místních jezer, zbytek výpravy se vydal prozkoumat cestu na hřeben Kreuzkofelu a hlavně na vrchol La Varella (3055 m n. m.), který je druhým nejvyšším bodem celého masivu. Cesta nás vytáhla nejdřív docela strmou skalnatou strání k jezeru Lé Parom, odkud šla pěšina po mírném svahu nebo spíš po rovině až do sedla Forc de Medesc (2533 m n. m.), ze kterého schází strmě cesta do La Villy. V sedle bylo dosti větrno, a tak jsme udělali jen pár obrázků, chvíli se dohadovali nad možnostmi výstupu na La Varellu, jejíž vrchol byl sice vzdušnou čarou vzdálen jen kilometr a půl, avšak po takové cestě, že by po ní nevyskákal ani kamzík, natož pak my. Vrátili jsme se tedy do rifugia, vyrobili si k večeři polívku a taky jsme do sebe pustili jedno pivo dole v lokálu.

Nahoru a dolů po Kreuzkofelu

Druhý den jsme posnídali na placatém kameni před rifugiem a museli jsme odhánět krávy, aby nám nesežraly pišingr. Po kafíčku jsme hodili kletry na záda a vyrazili stejnou cestou jako včera do skalnaté stráně. U jezera Parom se Robert zastavil, aby si udělal pár obrázků. Táta se Bzukem šli napřed, protože táta chtěl dojít za dobrého počasí na vrchol a Bzuk měl problémy s patou. Bzuk navíc tvrdil, že do 12 hodin to i s jezerem nemůžeme do sedla stihnout. On že tedy s tátou vyrazí napřed, aby tam do oběda byli.

Já a JITChI jsme solidárně vyčkávali, až si Robert jezero nafotí, za chvíli jsme ale svého rozhodnutí začali litovat, poněvadž nefoukal zrovna teplý vítr a stát půl hodiny na místě nebylo zrovna nic moc. Nakonec ale i my jsme vyrazili dál. Cesta procházela po rovinaté vápencové desce rozryté krasovými závrty místy hlubokými i více než 5 metrů. Samozřejmostí byly všudypřítomné krávy. Po chvíli jsme před sebou viděli naše souputníky.
„Ty doženem! V sedle je dojdem a navíc tam budeme do dvanácti, uvidíte!“ tvrdil jsem kamarádům, a taky že to tak bylo. Za minutu dvanáct jsme dorazili do sedla Ju della Crusc (2612 m n. m.) a viděli jsme tam i tátu se Bzukem. Měli jsme to k nim pár metrů, když ti se sebrali a vyrazili po hřebeni směrem na vrchol.
„Co to zase vyvádí? Možná chtějí najít nějaký místo na oběd,“ usoudil jsem, jelikož v sedle to nepříjemně funělo.
„No tak za nima! Ale rychle, už umírám hlady,“ zasténal Robert, vycvakli jsme rychle pár fotek a uháněli za rychlejší dvojicí. Pořád jsme je ale nemohli dohonit, a tak jsme si nakonec našli místo na oběd sami. Bylo to parádní závětří s výhledem na La Varellu. Zdlábli jsme salám s chlebem a jako zákusek si dali svislý pohled z hrany Sass della Crusc.

„Hoši, to je mrda!“ ocenil výhled Robert, čímž toho dne zahájil sérii obdivných výkřiků stejné větné skladby. Já jsem se přišoural k okraji, abych se podíval dolů na suťovisko. Teprve při tom pohledu jsem docenil pravdivost Robertova stručného popisu scenérie, která se mi naskytla. Pravda, pro našince je pohled na suťovisko v hloubce 600 metrů dost netradiční, natož když si člověk může na hraně sednout a klátit nohama. Focení nebralo konce, ale museli jsme přece vyrazit dál. Počasí bylo proměnlivé, slunce střídaly mraky a naopak, my jsme ale měli před sebou ještě 300 m výstupu na vrchol Sasso delle Dieci (3026 m n. m.).

V cestě nám stál L'Ćiaval (2907 m n. m.), který se dal naštěstí téměř pod vrcholem obejít. Jenže jsme nevěděli, kam se vydali táta se Bzukem. Doufali jsme, že vyrazili rovnou k vrcholu Sasso delle Dieci, který byl naším cílem. Obešli jsme proto předvrchol Ćiaval a když jsme byli asi půl kilometru za ním, naskytl se nám pohled na jeho vrchol s křížem. U něj postávaly dvě postavy, podle siluety měly foťáky. Zkusil jsem na ně zamávat a zapískat a dočkal jsem se odpovědi. Bzuk s tátou si podle jejich pozdějších slov na Ćiavala vyšlápli, protože si mysleli, že my tam jdeme taky. Naše teorie byla zase taková, že se jim hlavní vrchol zdál nezlezitelný, a proto vyrazili jen na ten nižší. 

My jsme tedy vyrazili dál s tím, že nás táta se Bzukem doženou, pokud budou chtít. Stoupání k Sasso delle Dieci bylo celkem rychlé přes krásně zvrásněné vrstvy dolomitu. Poslední partií byla kratičkávia ferrata na asi 20m skalní vrcholek. Zajištěná cesta nebyla vůbec nebezpečná, dala se bez problémů vylézt bez jištění, jen na začátku byla více exponována. Začalo trochu sněžit, a tak jsme se s JITChIm rychle vytáhli nahoru. Robert se celou dobu kasal, že na vrchol vyleze s námi, ale když došlo na lámání chleba, zůstal stejně jako při loňském dobývání Col da la Sone dole. My jsme nahoře zastihli jednoho sedícího lezce a nás zase zastihl nečas. Než jsme stačili něco vyfotit, byla kolem mlha, že by se dala krájet. Nedalo nám to ale a chvíli jsme čekali. Pak se proti nám přihnal lehký vítr a začal tlačit mlhu před sebou. Rázem se otevřel pohled do údolí, zatímco na druhé straně masívu seděl mrak. Byli jsme nad třemi tisíci a patřičně si to užívali.

Po nějaké půlhodině jsme zahájili sestup, dole nám pak Robert oznámil:
„Hoši, vylez jsem dva metry na tu ferátu, ale když jsem viděl tu díru pod sebou, tak jsem si vzpomněl, že mám ženu a tři děti, jestli mi rozumíte?“
My jsme mu ale nerozuměli. Takový pohled si mohl nechat ujít leda blázen.

Scházeli jsme zpět do sedla Ju della Crusc. Počítali jsme s tím, že tam narazíme na čekajícího tátu se Bzukem, ale nikde nikdo, jen několik německých mladistvých, kteří právě nastoupili na ferratu vedoucí do stěny Kreuzkofelu. Než zmizeli, zeptal jsem se jich: „Haj, izit ýzy?“
Odpověděli, že neví, jelikož tudy ještě nešli. Němka s velkými slunečními brýlemi a teniskami značky Prestige se ale při těch slovech tak vyděsila, že málem vypadla německému příteli z náruče. Dál jsem se jich proto raději na nic neptal a zkusil místo toho zavolat tátovi, abych zjistil jejich polohu. To se ale nepodařilo.
„No co, prostě půjdem tudy,“ řekl Robert. „Dole se pak nějak potkáme.“ A tak jsme zahájili sestup.

Via Ferrata stěnou Kreuzkofelu není vlastně žádná souvislá ferrata, jde o pěšinku vyšlapanou těžkým terénem ve velmi strmé stěně masívu, která je na třech místech, kde je potřeba překonat 20 až 40 výškových metrů, zajištěna ocelovým lanem. Obtížnost této cesty je A, slovy strýčka Gůgla pro rodiny s dětmi. První zajištěná část je hned na začátku sestupu a tady nám taky Robert znovu oznámil, že je to prý mrda. Dál cesta příliš neklesala, nýbrž se vinula pod strmými stěnami masívu. Procházeli jsme tak pod místy, ze kterých jsme před několika hodinami civěli dolů. Vlevo od nás byl strmý sráz další stěnou, pak teprve pokračovalo suťovisko, až pod ním byl první klečový porost. Pěšinka byla místy jen na jednu nohu široká, jeden chybný krok by zahájil dlouhý pád.

Na druhé zajištěné části jsme dohonili německou omladinu. Holka s teniskami značky Prestige a se bázlivě sunula po čtyřech po skále. Když jsme je obešli, slyšeli jsme ještě, jak jí přítel sděluje, že musí projít po téhle cestičce.
Německá dívka se zmateně zeptala: „Oder?“
„Není žádné oder,“ odpověděl tvrdě přítel a my jsme si řekli, že jejich vztah právě prochází zlomovým obdobím, po kterém se dívka na Němce buď úplně vykašle, nebo s ním zůstane navždycky. Jisté bylo jen to, že nikdy víc už s ním nepůjde do skal.

Za hodinu jsme sešli na suťovisko a podařilo se nám dovolat se tátovi. Byli kousek před námi, a tak jsme se sešli asi 5 kilometrů od základního tábora. 

Dobývání Gruppo del Sella aneb jak je to s billboardem na Piz Boe

Třetí den jsme autem přejeli do sedla Passo Pordoi (2239 m n. m.). Táta s Robertem přemýšleli, zda nemají pro výstup do sedla Forcella del Pordoi (2848 m n. m.) raději použít lanovku, ale pak se pochlapili a všichni jsme začali dusat do kopce. Nejdřív cesta vedla po pitomých schodech, pak se ale proměnila v tradiční kamenitou stezku plazící se v serpentinách vzhůru. V polovině svahu jsme se zastavili na oběd. Co nás překvapilo, že i ve dvou a půl tisících metrech uprostřed skal Italové potřebují budovat kanály.

Serpentiny byly obsypány lidmi, z velké většiny turisty, kteří se nechali vyvézt na Sass Pordoilanovkou a zpátky sestupovali pěšky. Tihle výletníci se vyznačovali zejména tím, že v žádném případě neuhýbali z cesty nám, supícím do vrchu. 

V sedle jsme slupli jedno pivko, načež nás čekal další výstup, tentokrát pouze o 300 metrů. Výš už to totiž na Selle nejde – Piz Boe se svými 3152 metry nad úrovní moře je nejvyšším vrcholem tohoto masívu. Na jeho vrchol vede několik cest, my si zvolili středně těžkou, místy zajištěnou stezku po jihozápadním svahu.

Na vrcholku je kromě parádního rozhledu (Hoši, to je mrda!) rifugio Fassa Hütte a obří konstrukce, která nejvíce připomíná billboard. Za ten jsme to dokonce i považovali, než jsem později vygůglil informaci, že jde o velkou anténu. Jelikož venku už začalo být docela chladno a větrno, zalezli jsme dovnitř a vypili místní tradiční nápoj bombardino. Ve velmi stylovém rifugiu, kam se zásoby dostávají jen helikoptérou, obsluhuje chlap podobný herci Ronu Perlmanovi, který nám taky sdělil, že ubytovat se tu můžeme za dvacku na noc. Robert s tátou a Bzukem tu možnost využili, kdežto já s JITChIm jsme sledovali původní plán spaní ve stanu. Za tím účelem jsme sešli asi 200 metrů z vrcholku k jezeru Léch Dlace, kde jsme rozbalili bivak, uklohnili polévku a zalezli.

Pod Sellou to jde i na kole

V noci jsme zažili bouřku a sněhovou vánici, ráno jsme tak museli odházet ze stanů sníh. Bohužel slunce vstávalo částečně v mlze, a tak se mnoho fotek vyfotit nepodařilo. Přesto jsme na tom ale byli mnohem lépe než zbytek výpravy, který z vrcholku Piz Boe neviděl zhola nic.

Po třech hodinách čekání v zimě se konečně objevili ostatní a mohli jsme zahájit sestup z masívu na suť. Táta nám sdělil informace, které vydolovali z hospodského Rona Perlmana:
„Říkal, že prý je to suťovisko normálně schůdný, dokonce se tam prej dá jezdit na kole!“
Tomu jsme ale nevěřili, protože když jsme slezli pod stěny Selly, ocitli jsme se na cestě podobné té na Sass della Crusc, jen v mírnějším svahu. O to větší bylo naše překvapení, když jsme o kousek dál nalezli pod kamenem kšiltovku s nápisem Bike Week

Celou dobu jsme pod stěnami Selly šli v mlze, až téměř nad Passo Pordoi se mraky roztrhly a naskytl se nám tak pohled na MarmoladuPorta VescovoSas Bece a také v údolí stojící válečný památník I. a II. světové války Ossario del Pordoi (2229 m n. m.), kam jsme měli namířeno. Poobědvali jsme v trávě, kochajíce se pohledem na ledovec třítisícové Marmolady a sousedního Gran Vernelu. Robert nám oznámil, že je to mrda, a pak jsme se líně splazili k památníku, který nás překvapil tím, že je německý a nikoli talijánský. Vyrobili jsme pár fotek a pak jsme už jen dorazili zbývající dva kilometry na parkoviště, přebalili, zaházeli smradlavé pohory v kufru a vyrazili domů. Na italském mýtě už za tmy nezapomněl Robert pozdravit „Morgen!“.

fotky

Vloženo 5. září 2014

Sdílet na Google+
© 2007
Pro Kergemarha-kór vyrobilo studio WEB&DTP / RSS