Brácha přijel na nádraží přesně v čas odjezdu vlaku, hodil po mě stan a já, využívaje zpoždění Českých drah, vyběhl jsem na nástupiště a vtlačil se do vlakové soupravy. Pochvaloval jsem si, jak jsem to tak pěkně na poslední chvíli zmáknul, byť ještě před hodinou se můj stan nacházel dobrých šedesát kilometrů od Plzně v pohodlí trvalého bydliště.

V Rokycanech mi volala Terezka: „Jezevčeee… ?“ protáhla kamarádka do telefonu, a tak jsem se připravil na nejhorší.

„Já si teď uvědomila, že nemám spacák,“ kňourala Terka. No aby ne, když s námi zatím byla jen na vodě a tam si tradičně vozila peřinu.

„Já s tím ale Terezko prdlajz udělám, jelikož už sedím ve vlaku, zkus Honzu,“ přehrál jsem šalamounsky problém na kamaráda.

V 15:15 mi od Terezky dorazila SMS: Za čtvrt hodiny jsem na nádraží. Ok, to já tam budu až ve tři čtvrtě, pomyslel jsem si a taky že jsem tam ve tři čtvrtě na čtyři byl. Zašel jsem si do obchodu Billa, kterým budova nádraží disponuje, nakoupil štangli salámu, vystál frontu u kasy a vyrazil koupit jízdenku. Před okýnkem jsem se potkal s Honzou, jenž třímal v ruce velký černý pytel a tvářil se nakvašeně.

„Co tu stojíš s těmi odpadky?“ dloubl jsem si. „No představ si to,“ odfrknul si kamarád. „Asi před hodinou mi volala Terka, jestli nemám spacák navíc. A to ještě nesu další dva holkám, no to bych blil!“

Terezčina cesta do autdůru

Svorně jsme pak čekali na Terezku, protože ačkoliv už tu dávno měla být, nikde jsme ji neviděli. Na třetí pokus se nám podařilo jí dovolat:

„Kde jsi, Terko? Za deset minut nám to jede!“

„Hele, Jezevče,“ ozvalo se z druhé strany. „Jak tam bude řešený jídlo, bude se nějak vařit společně, nebo jak?“

„Co? Proč teď řešíš jídlo?“

„No já jsem v Bille…“

„Tak odtamtud vystřel a doběhni nás na nástupišti, za chvíli to jede,“ ukončil jsem hovor, který by se jinak změnil v sáhodlouhé vysvětlování kulinářských tradic na našich puťácích. Terka dorazila na nástupiště pár sekund před odjezdem. Do té doby jsme se s Honzou dohadovali, jestli bude mít jízdenku:

„Podle mě jsou jen dvě varianty,“ pravil kamarád. „Buď lístek mít nebude, nebo ho bude mít pro nás pro všechny.“

První možnost byla ta správná a jelikož Terezka je mistrem podfuku, ihned po příchodu štíplístka se vypařila na záchod. To jí vydrželo dokonce až někam za Hradec, kde ji ale zastihla změna průvodčího a Terezka si poctivě koupila jízdenku, raději už z Prahy.

Celou cestu jsme si pak nemohli hlavu vykroutit nad Terčiným baťůžkem, ke kterému měla coby příruční zavazadlo stan a do druhé ruky spacák – jen vyrazit na celodenní tůru. Baťůžek ovšem skrýval mnohé poklady, bez kterých se správný výletník rozhodně neobejde.

„Budu se cestou učit italsky,“ pravila Terka a jako první věc vytáhla z batohu učebnici italštiny. Po vyjmutí bichle zavazadlo splasklo o dobrou polovinu svého objemu. Za učebnicí pak následovaly maršmelouny a na dně zavazadla na nás pokukoval lahváč Staropramenu. Ocenili jsme Terčinu odvahu vyrazit s touto výstrojí na dvoudenní výšlap skalnatou krajinou a sami jsme obohatili žaludky poctivým chlebem a uzenkou.

Horský vůdce bloudí

V Trutnově jsme přibrali Janču a Aničku a Honza se konečně zbavil svého černého pytle se spacáky. Kodrcákem jsme dojeli do Adršpachu a naše první kroky nás zavedly do hospůdky U Peňáka, ve které se nám zalíbilo víc než jen na jedno pivo. Zdi byly polepené fotkami horolezců a lezců ze starých průkopnických dob, pod stropem pak visely skalpy – prameny vlasů ustřižených štamgastům, kteří se v hospodě odporoučeli do země snové.

„Vy tu někde budete spát?“ zeptal se nás jeden odrostlý skautík s kletrem na zádech.

„Jo, jo, až to tu dopijem, někam se vmáčknem.“

„A nechcete přijít pod převis? Ale tam asi netrefíte,“ váhal skautík.

„Tak si s námi dej ještě pivo a pak nás tam zavedeš,“ navrhli jsme mu. Skautík se ještě chvíli rozmýšlel, vypočítávaje na prstech, kolik že už to měl kousků. „No tak jo,“ pravil nakonec a zasedl za stůl. „Já jsem Špajda,“ pozdravil, napil se piva a usnul. Zanedlouho přispěchali místňáci s nůžkami. Párkrát chudákovi Špajdovi cvakli naprázdno u ucha, jestli se jako neprobudí, ale když nejevil známky bdělosti, připravili ho o pramen a už visel.

Po několika pivech jsme se vypravili hledat převis. Vzbudili jsme našeho horského vůdce, ten určil směr a neochvějně se vydal na cestu ke Křížovému vrchu. Vyškrábali jsme se na hřeben, před námi propast.

„Ty hele, Špajdo? Opravdu víš, kudy dál?“ ptal jsem se nedůvěřivě. Horský vůdce se zakolébal na místě a pravil: „Nevim. Tudy!“ ukázal náhodně do tmy. Nakonec jsme ale dál nešli. Po rychlém průzkumu jsme raději zůstali v dolíku před hřebenem a přespali pod širákem. Ráno jsme se Špajdy ptali, jestli vůbec ví, kde je.

„Ale jó, támhle je Král,“ ukázal ospale na skálu trčící se nad naším nocležištěm.

„A co ten převis, je to aspoň někde tady?“

„Ne, je to ještě docela štreka,“ usmál se Špajda a vysoukal se ze spacáku, do kterého v noci zalezl tak nějak úplně obráceně. Narychlo se sbalil a seběhl dolů na parkoviště za kamarádem, kterému měl dělat průvodce po skalách. Tiše jsme se za dotyčného pomodlili, sbalili nocoviště a vyrazili vstříc skalnímu městu.

Adršpašské prolézačky

Cestou ke skalám jsme si prohlédli adršpašské Equilibrium, což je důmyslné zařízení, jenž drží pohromadě Život, vesmír a vůbec. Celý ten nesmysl sestává z na první pohled nahodile roztroušených kamenů s kovovými štítky. Po bližším zkoumání si ale návštěvník Equilibria uvědomí, že kameny jsou seskupeny do dvou prolínajících se spirál a každý štítek že nese symbol určitého místa na Zemi.

„Lidi, já vlastně budu muset odjet zpět do Prahy,“ oznámila nám Terezka srkajíc ranní Staropramen.

„Cože? Proč?“ neveřili jsme vlastním uším.

„No, já jsem zapomněla, že mám vlastně lístek do opery,“ vysvětlovala Terka. Nebýt posvátného místa starajícího se o naše bytí, byli bychom na kamarádku určitě zlí. Takhle jsme nad tím jen kroutili hlavami.

Ve vstupní brance do skalního areálu jsme zaplatili vstupné a konečně vyrazili na výšlap. Nejprve jsme si obešli pískovnu a pak si to namířili mezi skalami do Teplic. Terka šla ještě chvíli s námi, ale pak nás opustila.

My se proplétali skalním městem, navštívili Malý i Velký adršpašský vodopád, pak podél Skalního potoka Vlčí roklí až do Teplic.

Faktické okénko: Adršpašským areálem protéká říčka Metuje, která se v severní části rozlévá do Adršpašského jezírka. Pod výtokem z jezírka voda padá z výšky asi 16 m Velkým adršpašským vodopádem. Tento vodní jev je hojně navštěvován výletníky, ale jelikož svým přirozeným průtokem není s to ukojit romantické potřeby svých návštěvníků, bylo nad vodopádem zbudováno stavidlo, jehož pomocí mohou průvodcové čas od času pustit do koryta mnohem více vody. Malý vodopád se nachází o 50 m níže po proudu a voda jím padá jen necelé 4 m hluboko.

Kafíčko u Denise

Celou cestu skalami jsme básnili o kafi, a tak jsme si ho v Teplicích dopřáli ve svérázné kavárně Denis. Obsloužit nás přišel neméně svérázný kavárník, který svým zjevem budil dojem, že se opravdu Denis jmenuje:

„Převelice se omlouvám,“ pravil Denis. „Z meníčka už dneska nemám hamburgry.“

„No, to nám zas tak nevadí, hlavně jestli máte kafe,“ odtušili jsme zmateně, protože hamburgr do kavárenského sortimentu zapadá asi jako medvěd Balú do party Ferdy Mravence. Pak začalo dlouhé vybírání zákusku. Honza neriskoval a objednal si marlenku. Já si vybral palačinku a holky vafle.

Denis za chvíli přitančil s objednanou stravou – moje palačinka vypadala celkem obstojně, ačkoliv byla uprostřed nedosmažená, před Jančou přistála vafle topící se v louži smetany a Anička nejistě zírala na svoji vafli z jednoho rohu decentně ukousnutou.Jediný, kdo si lebedil, byl Honza s předpisovým kouskem medovníku. Trochu pozdě jsme zjistili, že Denis by dokázal vyrobit i borůvkový knedlík, ale raději jsme nechtěli pomyslet, jak by v jeho podání vypadal.

„No nic,“ pravil Honza. „Kafe nic moc, tak to alespoň zkusíme dohnat kvalitní četbou.“ S těmi slovy hrábnul do Denisovy knihovny a vytáhl z police knihu Kocour Modroočko. 

Kovářovou roklí

Před západem slunce jsme přešli luka z Teplic do Honského sedla a odtud na hřeben Broumovských stěn. Našli jsme si místo na přespání kousek od Supího hnízda a těšili se, že si v nedaleké horské chatě Hvězda dáme ráno čaj a snídani. Jenže jsme se vzbudili příliš brzy – Hvězda otvírala až v jedenáct a dokonce ani kiosek U zeleného párku se netvářil, že by vydal něco ze svého sortimentu. Vystačili jsme si tedy s vlastními zásobami.

Faktické okénko: Nejzajímavějším objektem na severozápadním křídle Broumovských stěn je kaple Panny Marie Sněžné. Barokní kamenná kaple z roku 1733 má půdorys příznačně ve tvaru hvězdy. Je vystavěná na skalních výchozech, ze dvou stran k ní vedou kamenné mosty. Poblíž kaple jsou další skalní vyhlídky, např. Supí hnízdo.

Naše další cesta vedla do Police nad Metují skalním údolím známém jako Kovářova rokle. Honza si během prudkého sestupu loupal mandarinku, místo aby se přidržoval skalisek a zábradlí.

„To neděláš dobře s tou mandarinkou, Jene,“ varovali jsme ho. „Uvidíš, že se ti to vymstí.“ Klesali jsme níž a níž, když tu se najednou Honza prudce sehnul a strčil hlavu pod velký balvan. „Co děláš?“ divili jsme se. „Ále, spadla mi tam ta mandarinka.“

Došli jsme až do kovárny, kde měl podle pověsti kdysi přebývat jeden z loupežníků Kristiana Goldštejna, který byl vyučeným kovářem a vyráběl zde pro své kumpány zbraně. Ti se s ním na oplátku dělili o lup. Ale mrzký podíl kováři nestačil, a tak se tu a tam vydával do nějakého statku v okolí a kradl tam kovové nástroje. Ty překovával tak, že vypadaly jako zbrusu nové, a tyto pak prodával zpět sedlákům. Oproštěn od nákladů na nákup materiálu si kovář vydělal značné jmění, které pochopitelně nezdanil a ukryl je kdesi v rokli, která dnes nese jeho jméno.

Romantickým údolím jsme Jiráskovou cestou slezli z Broumovských stěn až do Police nad Metují. Kdo by ovšem hledal, kde tudy řeka Metuje protéká, musel by se vypravit půl druhého kilometru na jihozápad od města. To samé platí i pro cestující, kteří by chtěli z Police odjet vlakem. Zastávka Police nad Metují se totiž zcela nepochopitelně nachází ve vsi Velké Petrovice.

Poslední tečkou za naším výletem bylo opětovné setkání se skautem Špajdou, který se kupodivu ve skalách neztratil a podařilo se mu nasednout do vlaku na Trutnov.