Putování po Otawangu

Jezevec

Letošní voda začala poměrně tradičně: do čtvrtka byla tropická vedra a hned po naložení lodí se přihnala bouřka a počasí se zkazilo. Klasický postup. Přece jen se ale letošní ročník oblíbené akce lišil od těch předchozích – nevyužili jsme při přepravě do Sušice služeb akciové společnosti České dráhy, jelikož letos s námi jel poprvé Karlos, jenž, ač je plnohodnotným zelenáčem, vlastní automobil značky Škoda, díky němuž se nám podařilo navýšit přepravní kapacitu tak akorát, že se všichni vešli. 

Po strastiplném kroužení po Klatovech při shánění igelitek na kytary a sudu do lodi pro Karlose a po hrdinném pokusu dobýt hlavní silnici na Horažďovice oklikou přes Luby (což se nepodařilo a museli jsme jet přes Běšiny a Petrovice) se oba automobily dostaly k řece u mostu za Dlouhou Vsí. Karlos zabalil sud a odjel do Putimi, kde Formana nechá a zpátky přijede s Jeníčkem, jež jede z Budějovic a se kterou se vlastně ani moc nezná, ale jedou spolu na lodi, takže se ve vlaku aspoň seznámí a do Sušice už přijedou jako hotoví kamarádi. Dobalujeme poslední věci do sudů, když si všimneme, že máme nějak moc lodí – 6 na 7 pilotů. No, holčičky jet samy nechtěly, Bzuk si tedy uvázal jednu keňu ke svojí a tak jsme dojeli až do Sušice

Mezitím se stal zázrak asi, protože se roztrhaly mraky a vykouklo na nás taky slunce. Sušická pauza trvala jen asi 2,5 hodiny, kterou jsme s JITChIm strávili důkladným průzkumem zdejší hospody u horního jezu. V půl 4 dorazila posádka Karlos+Jeníček, a tak jsme mohli vyplout do Žichovic. K našemu zklamání se toto bývalé tábořiště znovu otevřelo a museli jsme za něj zaplatit. Paní v kiosku povídala: 

„Točíme tu Kozla, jedenáctku. To je dobrý pivo, vodáci si ho pochvalujou.“ 
To tedy nevím, jací vodáci, pomyslel jsem si, protože pivo jsem si málem spletl s jemně perlivou vodou s chmelovou příchutí. První noc jsme tak přežili na tomto velkopopovickém patoku a druhý den jsme hleděli odrazit od břehů, zčásti také proto, že nás čekala cesta 12 jezů a 20 kilometrů. Vody bylo tak akorát, aby se většina jezů dala bez problémů sjíždět, některé normálně, ale dost jsme jich skočili bokem. U horažďovického bazénu jsme poobědvali – v přítomném kiosku jsme obdrželi parádní grilované kuřecí placičky. Před námi ještě byl oblíbený jez Mrskoš u krupárny, který jsme museli přenést, pak už jen dva jezy pod Horažďovicemi (bezvadná byla propust s dosti velkým válcem, ale slušně jetelná jak v deblu, tak i v singlu), dva v Hošticích, dva v Poříčí a hurá do Katovic.

Bzuk se trochu šprajcoval, nechtělo se mu tábořit kousek od chráněného území, a když ještě přišla z vedlejší louky Marta se Strejdou Emilem, chtěl se k nim přestěhovat. Nakonec se ale nechal ukecat a Marta s Emilem se přesunuli k nám. Z rezervace jsme natahali dřevo, s Karlosem a se Strejdou Emilem jsme došli do Katovic pro strakonické pivečko a dlouho jsme ponocovali – druhý den nás čekala jen kraťoulinká výprava do Slaníku. Jenže JITChI se vsadil s Lucijí o 5 citrónů, že v neděli bude pršet. A vyhrál. 

Do Strakonic se jelo v pohodě – zatímco trojloď Bzuk+Lucije+Uvex+Míua+Martina se ocitla až kdesi vzadu a pohybovala se hlemýždím tempem, útočná trojice v čele se zelenáčem Karlosem, mou a JITChIho keňou mezitím doplula do Strakonic do kiosku na oběd. Než nás pomalejší část dohnala, stihli jsme dát dvě tři strakonické dvanáctky. To samo o sobě by nevadilo, ale v kiosku se Jeníček a JITChI potkali se svými přáteli z chemického tábora. Dovedete si představit, jak se baví 4 chemici? Oni mluví ve vzorcích. Útěchou nám bylo, když přijela druhá polovina. Mysleli jsme si, že vyrazíme opět na vodu a opustíme rozhovořené vědátory, jenže to jsme se měli lépe krýt:

„Jé, co to jíte? Je ta klobása dobrá? My si taky dáme oběd!“ Druhá hodina uplynula v podobném duchu – chemici se rozhovořili o svých vědeckotechnických zážitcích z tábora, s Karlosem jsme si museli dát druhý chod, abychom nezblbli. Z kiosku jsme se odlepili už slušně naložení. Po pár metrech na nás vybafl velký strakonický jez. Všude plno lidí, na protějším břehu jakýsi triatlon koně+běh+lodě. Džokejové asi na vodu moc nejezdí, neboť všichni drželi pádlo jak řidítka u kola. Začal boj s přetahováním lodí přes jez.

„Uhněté! Pozor, pane! Hej vy, pod těma schodama!“ Do čehož se ozýval z ampliónu hlas komentátora jezdecko-vodních zápasů, vřava pečených lidí na břehu (mnozí byli opálení už od přírody), kodrcání kajakářů po svazích kamenem obloženého břehu, když se svým nesmlouvavým stylem sedím-v-lodi-a-jedu nasedali na vodu. Než se nám podařilo celou naší partu dostat na druhou stranu vodního díla, všechen alkohol byl tentam. Úlevou pro nás bylo, že druhý strakonický jez, který se často jet nedá, byl letos v takovém stavu, že se stačilo jen trochu víc rozjet a člověk byl na druhé straně. 

Do Slaníku jsme dojeli o něco později – čekali tam na nás Katka s Davidem, kteří přijeli autem. Jakmile jsme ovšem postavili přístřešek, začalo pršet. Pokud by nepršelo moc a šlo jen o přeháňku, mohli bychom druhý den pokračovat do Putimi, nebo aspoň do Sudoměře. Pokud by ale pršelo víc, asi bychom museli zůstat ve Slaníku nebo dojet jen do Štěkně. Bzuk dilema vyřešil jednou provždy – řekl heslo (pro neznalé – heslo se nemá vyslovovat, protože zaručeně přináší přívalový désť, ale v psané formě nevadí: ešče nechčálá). Náš osud tím byl zpečetěn – jen na krátký okamžik večer se nebe rozjasnilo, snad aby se s námi rozloučilo.

Vedle nás se utábořil zdravotní dětský tábor – přijela dodávka, vyložili dvě tojtojky a po večeři začali hrát hry v děšti. Značná část našich lidí se ten večer odebrala do hostince ve Slaníku, kde se seznámili se svérázem paní vrchní. Karlos, když chtěl Startky, dostal krabičku jiných cigaret se slovy „Kuř, co je!“ a kamarádi, kteří se dožadovali nakládaného hermelínu, byli odbyti větou „Párek si dáš!“. Jelikož se na místo činu tlupa dopravila autem, musel si Bzuk z moci vrchní jakožto řidič dát kolu a né pivo, ačkoli to do tábořiště bylo sotva půl kilometru. 

Druhý den ráno pršelo, sice málo, ale přece. Z tábora přišel chlapík s tácem: 
„Čau, nechcete snídani? Děti už to nechtěj. Já bych to stejně hodil do řeky.“ 
„No jasně, sem s tim.“ neváhali jsme. Trochu jsme se podivili, poněvadž na našem táboře, kam pár z nás jezdí, se vždycky všechno sní a na vedoucí občas ani nezbude. Ale tak těch pár chlebů, to bude asi výjimka. Kolem poledne nám došel pevný líh do vařiče. Taky jsme už neměli vodu, ačkoliv jsme ještě pár lahví pak objevili v lodích. Protože se trochu rozjasnilo, vyjeli jsme pro Karlosovo auto do Putimi, část lidí šla pěšky do Strakonic s tím, že se tam sejdem u obchoďáku. Jenže když jsem s Karlosem vyjel z Putimi, přestaly Formanovi fungovat stěrače. Bzuk s Kaťušou mezitím ujeli a na nás nečekali. Mobila jsme neměli, po rychlé opravě v pojistkové skříni jsme vyrazili do Strakonic po vlastní ose. Projeli jsme celé město, několik obchoďáků, ale nikoho z kamarádů nebylo nikde vidět. Nakonec jsme nakoupili sami a jeli shánět líh. Prošli jsme asi pět drogerií, další obchoďáky, dokonce v Hudy sportu jsme byli, ale nikde nic. Karlos přitom málem přejel cyklistu, ale museli jsme se vydat zpět bez lihu. Skoro u Slaníku nás napadlo nabrat nějaké dříví, protože to vypadalo, že by přece jen mohlo být jasno. Po návratu do tábořiště už byli všichni zpátky. Přijeli totiž autem. Ti opěšalí zalezli do první drogerie a koupili líh. To by se jeden zcvoknul. Pak se potkali i se Bzukem a společně dojeli zpět do Slaníku. 

Pokusili jsme se rozdělat oheň, leč opět začalo pršet. Část kamarádů se rozhodla zajet do Strakonic, prý na pořádné jídlo. Tak jsme zbyli v tábořišti tři – já s Karlosem a Jeníčkem. Užili jsme si dosti různých kvalitních písní a chvíli před návratem ostatních přišel zase ten chlápek z tábora: 

„Nechcete večeři? Děti už to nechtěj, jen byste nám pak umyli hrnec.“ 
„Nojo, sem s tím,“ měli jsme už trochu hlad. Ale bylo nám to trochu podezřelé, zvlášť když pak přišel s hrncem do třetiny naplněném rajskou omáčkou a knedlíky. 

„Co to máte za děti, že nic nejeděj?“ zeptal jsem se, ale chlápek jen pokrčil rameny a pronesl něco ve smyslu, že toho mají nějak moc. Nadlábli jsme se dosti a když dorazili ostatní s mírně přiopilou Lucijí, která při té příležitosti oslavila osmnáctiny, zašli jsme na dvě piva do slanické hospody a jelikož se mezitím vyjasnilo, zapálili jsme si táborák a tuto noc strávili někteří z nás venku pod hvězdami. 

Ráno přišel chlápek z tábora a přinesl nám bílé kafe (už jsme se ani moc nedivili) a poněvadž bylo úplně jasno, rozhodli jsme se zabalit a sjet do Štěkně, aby se Katka s Davidem taky svezli, když už za námi přijeli. Než se nám ale podařilo vlézt do lodí (balení a převoz aut), obloha se zase zatáhla a poté, co jsme naložili ve Štěkni lodě na Karlosovo Formana a páně Blahutovo automobil, začalo zase kapat. Ale to už jsme frčeli domů, a tak nás deštivé počasí zas tak nebolelo.

 

Vloženo 5. září 2014

Sdílet na Google+
© 2007
Pro Kergemarha-kór vyrobilo studio WEB&DTP / RSS