Některé výlety lidi prostě nelákají. Když jsme s Honzou propagovali podzimní výšlap skalnatou krajinou Kokořínska, přihlásila se sice početná skupina nadšených cestovatelů, ale v autobusu do Dubé jsme nakonec seděli jen my dva. Cesta z Prahy nějakou tu hodinku zabrala, a tak jsme diskutovali o tom, proč všichni ti kamarádi zůstali doma. Že by je odradilo počasí, které slibovalo déšť, mlhu a možná i sníh? To ne, jsou to přece otrlí cestovatelé. Tak že by za tím byl ten spíše rovinatý charakter krajiny, žádné kopce, na kterých by se při výstupu zapotili? Nepřišli jsme na to.

Autobus nás vysadil na zastávce v Dubé – tady začala naše pouť přízračnou krajinou. Někde se tu musel skrývat vodník Kebule, protože mlha vše dokonale halila. V Dražejově jsme si kecli u kostela a dali si svačinku.

„Myslím, že se tady někde běží nějaký orientační závod,“ pravil Honza jen tak mezi sousty. V tu chvíli se za zatáčkou vynořil běžec. Na krku busolu, v ruce mapu.

„Jo, asi máš pravdu,“ potvrdil jsem znalecky Honzovu domněnku.

O zvláštnostech kraje

Za Dražejovem se začaly podél cesty objevovat první podivuhodnosti. Tak například kolikrát jste již viděli krásný starý vodojem se starobylým nápisem Wasserwerk-Draschen a nenápadnou cedulkou na dveřích oznamující světu, že obsah vodojemu je žíravý? A to byl teprve začátek. Přišly na řadu legrácky jako třeba několik zákazových značek krátce po sobě v pořadí 10 km/h, 5 km/h a nakonec zákaz vjezdu. Nebo když jsme před Střezivojicemi vyměnili modrou trasu za žlutou, nemohli jsme si na polní cestě nevšimnout informační cedule upozorňující na frézování vozovky. Moment… cože? Frézování vozovky? Na polňačce? V táborové osadě v Údolí bílých skal bych zase stydlivým jedincům nedoporučoval použití tamních toalet – suché záchody nemají dveře. Na jejich místě sice visí hadrová zástěna, ale ta končí vtipně někde nad koleny sedícího uživatele záchodku. Inu, humor domorodým obyvatelům rozhodně neschází.

Mezi skalami a rybníky

Prastarými skalními úvozy jsme se vyšvihli do sedla Pod Drnclíkem, spadaným listím jsme se přebrodili zpět k ranči Laka a pak osadě Ráj. K všudypřítomným skalním městům se přidaly potoky a rybníky. Cestičky po jejich březích byly dřevěnými chodníčky, některé však již podlehly stáří a byly značně zetlelé. Díky husté mlze a pokročilé roční době přišel soumrak brzy a dostihl nás již na Kokořínských pokličkách.

Faktické okénko: Kdo neví, co si představit pod pojmem Kokořínské pokličky, nechť navštíví strýčka Gůgla. Jen tak pro zběžnou osvětu jde o skalní útvary, které vznikly selektivním zvětráváním. Šutr, který dal útvaru jméno, je z tvrdšího materiálu a leží jako poklička na vrcholku skály z méně odolného pískovce, která je větrem erodována poněkud rychleji.

Pod hrad Kokořín jsme došli až za tmy. Občerstvení, na které na severní točně vzpomínal Varel Frištenský, bylo ještě otevřené, ale nenechali jsme se zlatavým mokem zlákat. Namísto toho jsme vyrazili k hradu a našli si místo k přespání.

„Hele, tady by to šlo,“ navrhl Honza plácek mezi skalkami západně od hradu.

„Asi už tu někdo tábořil, tady je to ohořelé,“ ukázal jsem na zčernalou skalní dutinu a ohořelé zbytky dřeva. Zhltli jsme večeři, vypili vínko a zalezli si do spacáků.

Mlhy na lukách u Mělníka

Až na otravného sýčka, vymezujícího si své noční teritorium, jsme se vyspali skvěle. Na to, že byla polovina listopadu a spali jsme pod širákem, byla noc překvapivě teplá. Jelikož listopad je tak nějak mimo výletní sezónu, prohlídku hradu jsme museli oželet. Byť jsme si ji obešli alespoň zvenku, nebylo na historickou památku skrz mlhu takřka vidět. Nabrali jsme tedy kurz na Mělník, a to stále po červené kolem všech těch rybníků v Kokořínském dolu říčky Pšovky.

„Hele, letní byt,“ ukázal jsem na zvláštní chajdu ve skále nad hrází rybníku Harasov.

„Jo, tak ten je proti povodni chráněnej dostatečně,“ podotkl Honza.

Samozřejmě o žádnou chatičku nešlo, nýbrž o zříceninu hradu Harasov. Ale kdo to měl v té mlze rozeznat?

Faktické okénko: Ona to vlastně ani není chajda, ale jen zastřešený vstup do skalního sklepení, které jako jediné zbylo z hradu založeného patrně ve 14. století Peškem Hrzánem z Újezda. Pod hradem je ve skále vytesán reliéf Ježíše Krista.

U rybníku ve Štampachu jsme potkali oddíl vlčat.

„Mrkej, jak je ten vedoucí láduje do tý pukliny ve skále,“ řekl Honza. „Asi se jich snaží zbavit, harantů.“

A vskutku – ve skále, jež tvořila hráz rybníka, byla vydolována nějaká místnost. Haranti se tam namačkali všichni i se svým vedoucím. Svéráz kraje kokořínského se jaksepatří potvrzoval. K těm lepším perličkám bych ještě započítal reklamu na projektovou kancelář stavebních rekonstrukcí na zpola spadlé kolně nebo cedulku Zákaz rybolovu v místě, kde široko daleko žádný rybník nebyl.

Posledním příspěvkem pak byla zcela osamocená obří vysílačka (tedy její stožár), která se nečekaně a bez varování vyloupla z mlhy poblíž Lhotky u Mělníka. V její tvrdošíjné a neužitečné existenci bylo cosi tak wellsovsky hrozivého, že jsme takřka okamžitě přišli na pravý účel té stavby. Je to zbraň konečného zničení, dokáže totiž vysílat paprsky smrti.

Faktické okénko: Což samozřejmě není pravda.

A pak se před námi ocitl Mělník. V tom zamlženém kraji se určitě skrývají i další roztomilá překvapení, ale na ty se budeme muset podívat až jindy.