Na západním konci Bodamského jezera

Jezevec

Koncem září jsme s Pavlínětem využili možnosti svézt se strýcem Jiřím do Švýcar, konkrétně k Bodamskému jezeru nedaleko Kostnice. Cesta sem přes Německo a část Rakouska trvá k pěti hodinám a jelikož jsme vyrazili ráno, po obědě jsme se už vybalovali v kempu Ruderbaum. Strýc Jiří, pracující ve vedlejší obci, se odjel ubytovat do svého oblíbeného hotýlku, my jsme ale museli ještě dobrou hodinku počkat, protože Švýcaři mají obvyklou pracovní dobu od rána do večera s dvouhodinovou polední přestávkou. V mezičase jsme si alespoň prošli ne zrovna malý kemp, táhnoucí se dobrý kilometr na břehu jezera.

Geomorfologické okénko: Bodamské jezero (německy Bodensee) je třetím největším jezerem ve střední Evropě. Rozlehlejší je už jen Ženevské (taktéž ve Švýcarsku) a Blatenské (známé spíš jako Balaton, nacházející se v Maďarsku). Bodamské jezeru má rozlohu 536 km2 a je položeno ve výšce 395,6 m n. m.

Jako všechna velká jezera v Evropě bylo i Bodamské vyhloubeno ledovcem (Rýnským během Wurmu), což se projevuje typicky na jeho morfologii – velké hloubce a protáhlém tvaru. Jezero dosahuje hloubky až 254 m, je téměř 64 km dlouhé a maximálně 14 km široké.

Jezerem protéká řeka Rýn, která zároveň tvoří hranici mezi Německem a Švýcarskem. Zajímavé je, že na území jezera sice hranice mezi státy je, ale není přesně definovaná. Samotné jezero bylo pojmenováno podle starého císařského zámku.

Po cyklocestičkách do Kostnice a zpět

Úterý jsme věnovali návštěvě Kostnice, která leží na Německé straně Bodamského jezera. Rozhodli jsme se do města dojít pěšky, neboť nebylo vzdáleno víc než 8 km. Naše cesta – místy cyklostezka, místy pěšina – vedla většinou při břehu jezera. Obvykle jsme procházeli mezi zahrádkami, čím více jsme se blížili k městu Kreuzlingen, které je těsným sousedem Kostnice a je víceméně jejím předměstím, tím více přibývalo staveb a také velmi nezvyklých výlevů švýcarského „moderního umění“.

Nebylo těžké například zahlédnout v jedné ze zahrad mechanický kolos představující dva ledňáčky na houpačce. Když pocestný zmáčkl tlačítko u pultíku, dala se houpačka do pohybu a ledňáčci otvírali zobáky a kroutili hlavami. Pro pobavení předškolní mládeže to asi stačí, ale na zahradu bych si to nedal. Některé instalace byly mnohem zajímavější a o dost konvenčnější, jako třeba trojitý vodotrysk v místě zvaném Fischerhuus. Cestou do Kostnice jsme ještě prošli něčím, co mohla být univerzita nebo sanatorium, hrádek jménem Seeburg a přilehlá botanická a zoologická mikrozahrada.

Samotné hranice mezi státy si člověk jdoucí po břehu ani nevšimne, nebýt další z roztodivných instalací. Tentokrát jsou to podivné tvary a obruče se jmény jako Vévoda, Bojovník apod. Přecházejí ze břehu až do jezera a označují švýcarsko-německou státní hranici. A to už jsme vcházeli do Kostnice.

Historické okénko: Osmdesátitisícová Kostnice, německy Konstanz, byla založena kolem roku 50 n. l., kdy se zde usadili první Římané. Důležitost sídla vzrostla až v roce 585, kdy se Kostnice stala sídlem diecéze, jímž byla až do poloviny 19. století. Kostnice je české historii známa koncilem, který zde byl od r. 1414 do r. 1418 veden a během něhož byl souzen a upálen český reformátor mistr Jan Hus. Samotná Kostnice nebyla během 2. světové války nikdy bombardována – přežila díky těsnému sousedství s neutrálním Švýcarskem.

Historické Kostnici vévodí hlavně velký kostel, z jehož věže je pěkný pohled na historické město. Naše prohlídka města pokračovala na severním břehu Rýnu. Mezi vinohrady se zde totiž nachází pomník prvnímu německému kancléři Otto von Bismarckovi. Rozhlednu opatruje člověk, který svým vzhledem připomíná nejspíš Bismarckova strýce – vypadá na sto padesát let, pravděpodobně je mu ale mnohem víc. Pod rozhlednou nás už téměř udolalo vedro, takže jsme ještě rádi sešli zpět k vodě do Kostnice. V podvečer jsme ještě došli k dalšímu vodotrysku nacházejícímu se kousek od kostnického přístavu, prohlédli si v přístavu otáčivou sochu múzy Impérie, zbudovanou zde v minulém století na připomínku slavného koncilu. Do kempu jsme se vrátili už za tmy.

Vlakem do Schaffhausenu a k Rýnským vodopádům

Ceny ve Švýcarsku nejsou zrovna malé, takže pokud se vydáte vlakem asi 60 km do Schaffhausenu, tak vás zpáteční jízdenka přijde klidně i na 18 franků (asi 360 českých korun). Zato se ale projedete čistým, tichým a moderním vláčkem, se kterým tu vzdálenost ujedete cobydup (čti asi hodinu a půl).Schaffhausen je konečná stanice, dá se ale přestoupit na další vlak, který zastavuje přímo ve stanici Schloss Laufen am Rheinfall. My jsme ale šli k Rýnským vodopádům ze Schaffhausenu pěšky. Ještě že tak, protože jsme si mimo jiné všimli, že Schaffhausen má historické jádro, které nám přišlo ještě malebnější než to Kostnické. Rozhodli jsme se proto po návratu od vodopádů město projít.

Ze Schaffhausenu se dá k vodopádům dojít po obou březích, cesta je dlouhá jen asi 3 kilometry a na jejím konci je železniční a pěší most, za kterým začíná voda padat po stupních dolů. Nad vodopády se na levém břehu Rýnu nachází hrad Laufen, kde si za 5 švýcarských franků můžete koupit vstupenku na všechny vyhlídky, jinak se totiž k vodopádu nedostanete. Dalších 10 franků stojí vyjížďka lodí buď na druhý břeh (kam se ale rozumně uvažující člověk přesune pěšky po mostě), nebo přímo do vodopádu. Ano, uprostřed padající vody totiž vyčnívá vysoká skála, na které byla zbudována vyhlídka. Loď připluje i s výletníky tišinou přímo ke skále a než přiveze další výpravu, může si první várka lidí užít divadlo padající vody v přímém přenosu. To jsme si kvůli ceně nechali ujít, ale na vyhlídky jsme vyrazili. Jsou celkem tři, nejvyšší z nich nijak neohromí, prostřední vás přivede až přímo k vodě – na vodopád si doslova můžete sáhnout. Ta nejspodnější je ale nejzáživnější, protože voda padá rovnou pod plošinou. Nad vodopády se také tyčí výletní Zeppelin, který má dok v domovském městě Zeppelinů Friedrichshafenu.

Geomorfologické okénko: Rýnské vodopády, německy Rheinfall, jsou největšími vodopády v Evropě. Když se řekne největší, nejde jen o výšku, ale také o průtok. Proto jsou Rýnské vodopády větší než ty v Norsku, které jsou sice vyšší, ale mají velmi malý průtok. Jedno přirovnání pro představu: „Postavte se pod devítipatrový dům a představte si čtyři Vltavy v Praze nebo dvě Labe v Děčíně nebo jedno Labe skoro až v Hamburku. No, a ta voda se na vás řítí z takové výšky.“(citováno z http://sites.google.com/site/pikasek/rynske-vodopady). Pokud jde o rozměry, vodopád má výšku 23 m, nejvyšší stupeň je ten u vyhlídky a má zhruba polovinu celkové výšky. Šířka vodopádu je 150 m. Se svým průměrným ročním průtokem 380 m3/s se řadí mezi světové vodopády.

Rýnské vodopády jsou staré 14–17 tisíc let a jejich vznik lze připsat ledovci poslední doby ledové. Před zaledněním tekl Rýn v této oblasti více či méně přímo na jihozápad, pak ale přišel ledovec a Rýn si hledal cestu podle toho, jak se zrovna chtělo ledovci. Po jeho ústupu se Rýn musel potýkat s morénovými nánosy a musel najít novou cestu – kolem jednoho z takových nánosů tak vytvořil objížďku, aby se do původního koryta vrátil z východní strany. Hrana současného vodopádu je tedy vlastně původním levým břehem Rýnu.

Rýnské vodopády mají kromě svého postavení v Evropě ještě jednu zvláštnost. Jak je známo, vodopády se časem stěhují – jedná se o tzv. zpětnou erozi, kdy se hrana vodopádu postupným omíláním posunuje proti proudu. Tato eroze je z geologického hlediska většinou velice rychlý proces, obvykle v řádech centimetrů až metrů za rok. Ne tak u Rýnských vodopádů – ty jsou geologicky nejstabilnějšími vodopády na světě. Za celou svoji existenci (tj. celých minimálně 14 000 let) se hrana přestěhovala jen o několik metrů.

Po návratu do Schaffhausenu jsme si prohlédli staré město, zejména klášter a dominantu města, kruhovou pevnost Munot. Jak už jsme si v tomto kraji zvykli, pevnost je obklopena vinicemi. Aby ne, když se tento kraj jmenuje Thurgau. Samotná pevnost je zvláštní stavbou. Její přízemí tvoří jedna obrovská místnost ze všeho nejvíc připomínající maštal nebo jízdárnu. Do horního patra, které je nezastřešené, se dostanete po točitém schodišti bez stupňů, spíše takovou krytou cestou. Pevnost má pak ještě věž, do které se zřejmě vlézt nedá. Na horním patře se nachází pár historických děl a jinak se prostor očividně užívá ke kulturním akcím jako jsou divadla nebo koncerty.

Historické okénko: Pevnost byla vystavěna mezi léty 1564 a 1589 a měla mít pochopitelně ochrannou funkci. Velký prostor v přízemí mohl sloužit i k nouzovému ustájení dobytka v případě ohrožení města. Schodiště bez stupňů umožňovalo dopravit dobytek i do horního patra. Ve stropě pevnosti jsou velké zamřížované otvory sloužící pravděpodobně k odvodu kouře z ohňů. Pevnost byla za celou svoji historii dobyta pouze na krátký čas francouzským vojskem vracejícím se z Rakouska.

Mainau – ostrovní květinové království

Poslední den pobytu ve Švýcarsku jsme zasvětili další slavné lokalitě u Bodamského jezera,květinového ostrova Mainau. Vlakem jsme se dopravili do Kreuzlingenu, prošli Kostnicí a pak asi 4 kilometry k ostrovu. Ten je s pevninou spojen mostem, na který se už dostanete jen se vstupenkou, která není zrovna nejlevnější – jedna nás stála necelých 16 €. Květinové království ale není jen o kytičkách, je to v podstatě jedna velká botanická zahrada, obsahující i malou zoo s domácími zvířaty a také ne zrovna malé motýlárium.

Faktické okénko: Ostrov Mainau je ve vlastnictví šlechtického rodu Bernadotte, který je spřízněn se švédskou královskou rodinou. V roce 1931 dostal Lennart hrabě Bernadotte ostrov od svého otce. Mainau byl zpustlý, ale hrabě z něj za velikého úsilí vytvořil jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů v Německu.

Na východní straně ostrova stojí barokní zámek pocházející z poloviny 18. století s rozlehlou růžovou zahradou (přes 1 200 druhů růží). Na jižní polovině ostrova je situována většina květinových záhonů, mezi nejznámější instalace patří například květinový páv. Na ostrově díky jeho klimatickým podmínkám rostou i exotické rostliny (např. palmy a pomerančovníky).

Strávili jsme na ostrově několik hodin a pak už nastal čas návratu. Zpátky jsme se vraceli přes kostnickou univerzitu, která je z architektonického hlediska šíleným betonovým monstrem z určitých úhlů připomínajícím spíš vápenku než školu. Na vlak jsme dorazili opět až navečer a do kempu dorazili za tmy.

Páteční cesta zpět do České republiky byla provázena deštěm, a tak jsme byli rádi, že nám ten týden ve Švýcarsku počasí více než přálo.

fotky

Vloženo 5. září 2014

Sdílet na Google+
© 2007
Pro Kergemarha-kór vyrobilo studio WEB&DTP / RSS