Co naláká vodáka na krátkou klikatící se říčku, od které ho dělí poctivých 250 km, tedy celodenní pobyt v hromadných dopravních prostředcích? V našem případě to byla jedna nenápadná fotka na zadní straně nejmenovaného vodáckého průvodce, která ukazovala, jak dvojice vodáků sedících v obyčejné vydře vyplouvá z temných útrob skalního tunelu. Od spatření téhle fotky jsme se na Ploučnici vždycky chtěli podívat. Samozřejmě to nevyšlo hned ten rok, nevyšlo to ani ten další. Ale poté, co jsme už začali být lehce unudění neustálým brázděním vod naší Otavy, rozhodli jsme se konečně na Ploučnici vyrazit.

A protože obvyklý začátek splouvání Ploučnice je až ve Stráži pod Ralskem na Českolipsku a nebylo by tudíž moc rozumné vozit si sem lodě své, ujal se JITChI úkolu sehnat půjčovnu, která by nám za lidovou cenu plavidla poskytla. Nakonec jsme zvolili půjčovnu Klokočí, jejímž hlavním působištěm je sice Jizera, ale čas od času expandují i na Ploučnici. Kvůli nám expandovali a půjčili nám čtveřici bytelných lodí. Ale pěkně od začátku.

David – ležící, spící

Večer před odjezdem do divočiny si David hodlal naposledy užít výdobytků civilizovaného světa. Oblékl své nejbělejší tričko a vydal se na merklínskou závěrečnou diskotéku. Bohužel se mu večer trochu protáhl a ráno nebyl s to vstát z postele. Potíž byla v tom, že David byl naším řidičem a dobrou polovinu naší výpravy měl dopravit na domažlické nádraží. Jakmile začalo jít do tuhého a začalo se zdát, že David vlak prostě nestihne, odvezl mě a Bojínka na vlak táta. David nakonec dorazil v poslední chvíli díky zběsilé jízdě, během které se jeho maminka (která pak řídila vůz zpět) stačila několikrát pomodlit otčenáš. Davidovo hektické ranní vstávání bylo vykoupeno zapomenutým spacákem a blbou náladou:

„Nikam nejedu,“ prohlásil David právě v okamžiku, kdy začal vlak přibrzďovat před Plzní.
„Jak to jako myslíš?“ zírali jsme nechápavě.
„V Plzni sednu na vlak a jedu zpátky,“ vyhrožoval David.
„Vždyť sis právě domluvil s Křemílkem, že ti půjčí spacák!“
„No jo, ale jsem nasranej,“ vysvětloval David, ale my jsme jeho důvody moc nechápali. V Plzni na nás čekali Křemílek s Martou, přinesli Davidovi spacák. David i přes naše vytrvalé naléhání opravdu vypadal, že vystoupí. Nakonec ho přemluvili Křemílek s Martou a David jel s námi.

„A kde je vůbec Luboš?“ vzpomněli jsme si náhle.
„Jó, s tím jsme domluvenej, že přijede zítra,“ informoval JITChI. „Myslel si, že je to příští týden, a tak se mu to kryje s vystěhováním z koleje.“

Z Prahy autobusem až do Tramtárie

Na holešovickém nádraží jsme nabrali Terezku Dadovou, Marušku od JITChIho a její kamarádku Áďu. Holek jsme už tedy měli dostatek. Nejprve jsme tomu nechtěli věřit, ale na autobus do Stráže pod Ralskem čekaly dvě další vodácké bandy, z nichž minimálně polovina už byla spokojeně nachmelená. Řidiči se po chvilce podařilo naše zavazadla naboxovat do úložného prostoru a mohli jsme jet.

Stráženští prominou, ale Stráž pod Ralskem je díra, kde chcípl pes. Naštěstí jsme v ní nemuseli čekat dlouho, protože JITChI se už skontaktoval s chlapíkem z Klokočí, který přijel během půl hodinky. Sundali jsme první loď:
„Člověče, co je to za tank?“ podivovali jsme se nad konstrukčně snad až příliš bytelným plavidlem s obřími výrůstky na obou koncích, které volně přecházely v madla, nesoucím na boku nápis Samba, což byl typ té lodi.
„No jak se s tímhle votočím v meandru, to mi jasný není,“ hromoval jsem a poměřoval délku své paže se vzdáleností zadní špičky od sedátka kormidelníka. Zatímco jsme si bručeli pod vousy, na čem že to máme jet, přeskládali jsme výstroj do sudů a vsedli na vodu. Té sice nebylo mnoho, ale tady, kousek pod vodní nádrží, stejně bylo koryto Ploučnice napřímené a znásilněné betonem. Sychravým červencovým odpolednem se nesly naše výkřiky:
„Héj, jak se s tímhle zatáčí?“
„Jak se v tom sedí?“
„A kam mám strčit nohu?“

První kilometry nás dovedly k Novinám pod Ralskem. A zde jsme už zůstali. Utábořili jsme se přímo před vjezdem do skalní průrvy, která nás na Ploučnici zlákala. Zbudovali jsme přístřešek z plachty, kterou s sebou vozím, a začali s přípravou ohniště. Bylo třeba chvátat, protože už tak nevlídné počasí se chystalo být ještě nevlídnější a pro začátek na nás poslalo jemný deštík. Oblačnost ale prozrazovala, že u deštíku rozhodně nezůstane.

Za vydatné pomoci našich dívek a obzvlášť Terezky bylo dříví naštípáno včas. Zapálili jsme oheň a začalo pršet. Vyzkoušeli jsme si pohodlí zbrusu nové plachty a po tom, co déšť opět ustal, jsme znovu zapálili oheň. Dalo to práci, ale JITChIho líh zvlhlá polínka nakonec přesvědčil. A jak jsme byli nadšení z toho, že zase jednou neprší, pili jsme a pili… Nakonec nás po půlnoci stejně zahnal noční déšť.

Den plný Novin

Ráno pršelo, takže jsme zůstali trčet na místě. Pršelo dlouho, jen tu a tam byla kratičká přestávka. Krátil jsem si dlouhou chvíli pozorování radarových dat a předpovědí počasí.
„Podívejte, teď ještě bude patnáct minut pršet, ale pak bude velký okno. Nevyužijeme toho?“
„No jasně! Aspoň se dostaneme suchou nohou do hospody!“ Tomu se říká využít příležitosti.

Faktické okénko: Pokud jde o hospody v Novinách, má člověk všehovšudy tři možnosti. Buď to zapíchne hned pod průrvou v tábořišti, kde ale kiosek zavírá v prachsprostých šest hodin, nebo dojde až na hřiště, kde ale nemá jistotu, že bude otevřeno. A nebo vydrží, zatne zuby a dojde až na konec vsi, kde je parádní hostinec Zlatá Lípa s příjemnou obsluhou tvořenou něžným pohlavím, dobrým jídlem a námi oblíbeným svijanským pivem.

Zaťali jsme zuby a dorazili až do Zlaté Lípy. Před hospodou nás zaujala sbírka dřevořezeb, patrně produktů nějakého zručného amatérského řezbáře. Uvnitř hostince pak bylo příjemně sucho, teplo, točily se zde do sklenic Svijany a kolem nás vnadné číšnice. Dal jsem si pstruha a byla to dobrá volba.
„Nevolal jsi Lubošovi?“ ptal se mě plnými ústy JITChI.
„Volal. Říkal, že už asi nepřijede.“
„Já ho zabiju,“ sliboval JITChI a začal se násilnicky dobývat do svého závitku.
„Prý má nějaký problémy se stěhováním na kolejích,“ hájil jsem Luboše, ale JITChI měl nakonec pravdu. Luboš to s tou svojí absencí docela podělal.
Po vydatném obědě jsme se vrátili do naší skrýše a jelikož nebylo co dělat jiného, tak jsme pili a pili…

Boreček, Boreček, vodáků dvoreček

„Vstávejte, ogaři! Neprší, jdeme na vodu!“ výskal venku JITChI a bylo to tak. Začalo balení. Ale jak tvrdí klasik – ten, kdo vyjede před jedenáctou, není vodák, ale pohádková bytost. A tomu dáváme každý rok za pravdu. Lehce po poledni už to vypadalo, že bychom mohli vyrazit a chvíli před jednou hodinou odpolední jsme statečně projeli skalní průrvou. Zážitek to byl. Pro mě tedy určitě, neboť jsem celý průjezd natáčel, drže foťák i hrušku pádla v jedné ruce. Totiž vzhledem k tomu, že průrva obsahuje i jednu pravotočivou devadesátistupňovou zatáčku, nebylo úplně snadné udržet obraz v jedné rovině.

Faktické okénko: Průrva u Novin má i jiná jména, třeba Pekelný jícen, Hromová rána nebo Čertova díra. Tato kulturní památka je umělým vodním dílem zbudovaným v 16. století. Tehdy došlo k pokusu zahradit Ploučnici a vytvořit umělou nádrž a náhon k pohonu železného hamru. Voda byla svedena do ručně, pouze krumpáči a lopatami vykopaného tunelu v pískovcové skále. Nádrž se ale nikdy nenaplnila, protože pískovcové podloží všechnu vodu pojalo. Průrva je asi 100 metrů dlouhá, zakončená nízkým stupněm. Tunely jsou po cestě průrvou dva, jeden krátký 13metrový a druhý 41metrový, oba jsou zhruba čtvercového průřezu o straně 3,5—4 m.

Do Mimoně bylo říční koryto ještě regulované, ale pak už začala pravá Ploučnice. Projevilo se to dalším provoláváním nově nabytých poznatků o našich lodích:
„Ty vole, toč!“
„A jak asi, když má špičku až bůhví kde!“
„No tak aspoň uhni.“
„Jsem tu šprajclej!“
„Zasekla se mu tam špička.“
„Pánové, loď na pytel, to mi věřte!“
„My ti to věříme, už sakra jeď!“

Za starým železničním mostem jsme vjeli do části řeky obsahující fenomén zvaný Tančící komín. Je to obyčejná fabrika stojící na obyčejném meandru. U fabriky je postaven komín, který je i přes svou nijak závratnou výšku vidět zdaleka. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem celá tato část řeky nebyla zarostlá stromovím a tudíž by stavba podobného charakteru byla vidět až velmi zblízka. Když jsme komín spatřili poprvé, nebyli jsme od něj víc než půl kilometru. Několikrát nám zmizel z dohledu, pokaždé se ale objevil zase o něco blíž. Kolem nás se začaly rojit další lodě a všichni jsme si sami sobě překáželi.
„Do háje, kdy už u něj budeme?“ začali jsme být netrpěliví.
„Ahoj borci,“ ozvalo se za námi. V lodi seděl chlápek v letech, moc toho s sebou neměl, jen pádlo a malý pytlík. „Pojeďte za mnou, ukážu vám zkratku.“
„Zkratku? Cože?“ nevěřili jsme vlastním uším. „Na řece?“
„Jen pojeďte, tady odbočíme vpravo.“ Svěřili jsme své životy místnímu rodákovi a dobře jsme udělali. Projeli jsme několikerými vrbičkami a objevili jsme se na začátku vodáckého peletonu. Tančící komín se překvapivě tyčil mnohem dál než posledně, což nám trochu vrtalo hlavou. Následovali jsme rodáka a projeli jsme dalším roštím.
„Shejbněte hlavu,“ upozornil rodák právě včas, protože přes koryto ležela kláda. Naštěstí bylo vody tak akorát, takže naše lodě pohodlně pod větví projely. Takových překážek bylo ještě mnoho a místy to bylo dost o prsa, tedy o prsa našich háčků.
„Hele, komín!“ zajásal jsem, vida komín přímo na břehu před s sebou.
„No konečně, už mě začínal štvát,“ ulevil si David, ale rodák se jen otočil a pravil: „Jen nejásej, ještě si ho užiješ.“ A měl pravdu. Ke komínu jsme později přijeli ještě mnohokrát, zato jsme si ho ale prohlédli ze všech stran. Teď jsme ale zastavili v Borečku.

Faktické okénko: Boreček je vesnicí na pravém břehu Ploučnice a u silnice, která k němu od řeky vede, je malý trojúhelníkový plácek obsahující veřejné vodácké tábořiště. Na plácku se nachází také maringotka poskytující vodákům chmelové nápoje a smaženou krmi. Za táboření se tu platí, ale je to pakatel.

Chystali jsme se vyrobit oheň. Donesli jsme dříví a spustil se déšť. Oheň jsme tedy vynechali a rovnou usedli k maringotce. V kotlíku jsme spojením několika konzervovaných pokrmů zhotovili Guláš deseti chutí a s chutí jsme ho také spořádali. Opět se ukázalo, že větší lžíce s delší rukojetí poskytuje svému majiteli při společném hodování značnou výhodu.

Voda se líně plazí po lučinách

Ráno nás probudil všeobecný jásot. Vodáci se probouzeli a kdykoli někdo z nich vylezl ze stanu, zahulákal: „Jé, sluníčko!“
„To určitě, ty padouchu,“ ozývalo se v odpověď, neboť jak známo, vodák je tvor podlý a rád si užívá legrace na účet cizí, nejlépe kamarádův. Pak ale i nevěřící Tomášové postupně vylézali a každý z nich volal: „Jé, sluníčko!“ Ve chvíli, kdy se ranní potažená obloha dokonale roztrhla a ukázala svou pravou, modrou barvu, dojatí vodáci dokonce propukli v radostný křik a zmoudřelé počasí sklidilo bouřlivý potlesk.

Nadšení vodáci nacpali své věci do sudů, naložili na lodě a vyrazili na vodu. My jsme jen koukali, co se to děje, protože jsme právě byli svědky zjevení několika desítek pohádkových bytostí. Hodiny neukazovaly ještě ani deset. My, věrní tradici, jsme se v poklidu nasnídali, zbourali přístřešek, zabalili a v tradičním čase něco po půl dvanácté vsedli do lodí. Počasí slibovalo hic jak blbec.

Ploučnice za Borečkem meandrovala v lužním pásu, kde už byla pravá divočina. Nikde žádné známky civilizace, pouze čas od času jsme zamávali dětskému táboru v tee-pee. Říčka se líně plazila loukou, tu a tam jsme si museli poradit s kmenem ležícím v korytě.

Faktické okénko: Není to tak dávno, co byl tento kraj vojenským újezdem. Před jeho zřízením byla Ploučnice oblíbenou vodáckou řekou. Pak se na dlouhá léta stala nepřístupnou a dnes se na ní vodáci opět vracejí. Ploučnice není vodním turistickým rájem jako jiné české řeky, nejsou zde takové výdobytky civilizace jako pivní kiosky, restaurace nebo tábořiště s teplou sprchou. Zato jde o kus krajiny, do které dlouho nikdo nezasahoval a ona už sice není panenská, ale rozhodně se tak tváří. Vodák romantik by v tomto kraji chtěl zůstat navždy, naopak vodák neposeda by začal po chvíli vést řeči o nudnosti neustálého klikacení Ploučnice, o malém počtu kiosků, nulovém kulturním vyžití a podobně. Vodák začátečník by měl na starosti mnohem jiné věci – koryto v této části toku je docela hluboké a vrbičky zrádné.

Některé z nás chování vodáků – začátečníků vytáčelo:
„Davide, počkej, sundám si mikinu,“ rozhodla se Terezka ve chvíli, kdy s Davidem projížděli tunelem z vrboví.
„Co blbneš? To si sundáš potom! Teď pádluj,“ chtěl po svém háčkovi David.
Terezka ale už začala s úpravou svého vzhledu.
„Davide, brzdíš dopravu!“ upozorňoval JITChI.
„Co tady vyvádíte?“ přidávaly se další lodě.
„To já ne, to háček!“ bránil se David, ale bylo mu to málo platné. Z vrbiček trčel on, Terezka už byla na druhé straně tunelu.

Na statku v Heřmaničkách je veselo

Navečer jsme začali hledat nocleh. To byl v těchhle místech docela problém, ale podařilo se nám ho vyřešit docela kulantně. Míjela nás parta vodáků:
„Ahoj, nevíte, kde je tady ten statek?“
„Jakej?“ neměli jsme tušení.
„Máme tam objednaný prase. Prej se tam dá i spát,“ prozradili vodáci.
„Hmm, prase říkáte? A určitě vám kousek nezbude?“ snažili jsme se vetřít.
„Nó, možná, možná,“ šklebili se vodáci, kterým došlo, že udělali chybu, a pro jistotu přidali. Nám ale neujeli. Za chvíli jsme přijeli k silničnímu mostu u Heřmaniček, kde se zmateně motalo několik lodí.
„Co to tady vyvádíte?“
„Tady někde je ten statek,“ vysvětlovali kormidelníci a pokračovali v chaotickém pohybu kolem mostu. Teprve teď jsme si všimli, že u mostu je ukrytý výstup na břeh. Motající se kormidelníci čekali, až budou moci vytáhnout lodě na břeh. Rozhodli jsme se také vystoupit a začali se motat s nimi.

Statek byl od vody vzdálen asi půl kilometru, což byla vzdálenost příliš dlouhá na to, aby ji lenivý vodák zdolal i s lodí nebo bagáží. Naštěstí statkář vodákům vychází vstříc a půjčuje jim na bagáž čtyřkolák. Bylo to vozidlo vysokého věku, ale svému účelu posloužilo. Statkář nás ubytoval mezi stromy vedle statku, nechtěl po nás ani kačku. Statek v Heřmaničkách sloužil zároveň jako hospoda. Byla to ale hospoda nová, což způsobilo, že statkářky ve výdejním okénku nebyly příliš zběhlé v čepování piva a na jeden zlatavý mok se tak čekalo dobrých dvacet minut. K pivu by si člověk na statku mohl dát nějaký ten klobás, nebýt toho, že plně obsazená hospoda už všechny klobásy vyjedla během čekání na ono prase. A prase jsme si zase nemohli dát my, protože jsme ho neměli objednané. Co naplat, uvařili jsme kotlík špaget a najedli se dosytosti.

„Ahoj, hrajete na něco?“ zeptal se nás vodák z bandy, která si zbudovala ležení vedle nás.
„Jo, hrajem.“
„A zpíváte taky?“ vyzvídal soused.
„To taky.“
„A nechcete přijít pak do hospody?“ prosil soused. „Já hraju na kytaru, ale nikdo se mnou nechce zpívat.“
„Tak my přijdem,“ potvrdili jsme účast a soused měl radost.
Večer jsme do hospody zašli, sousední banda zatím jen popíjela. U okýnka už byla fronta menší a dalo se to vydržet. Vybalili jsme nástroje a začali hrát. Záhy nám ale došlo, proč s kytaristou nikdo nechtěl zpívat. Byl to ten typ hudebníka, který nehraje příliš zdatně, ale zato nekompromisně. Se svojí překližkovou kytarou jsem jeho celomasívku přehlušit nemohl a ve zpěvu také nejsem zrovna hlasitý. Navíc se postupem času jeho nástroj brutálně rozladil.
„Hele, nalaď si to,“ poradil jsem mu, ale on jen mávl rukou a začal hrát další pecku od Olympiků. Chvíli jsem se díval, jak se snaží vyloudit kloudný akord na rozladěné kytaře, ale pak už jsem to nevydržel a tím kolíkem u éčka mu prostě pootočil.

„Panstvo, poslední objednávky,“ vyrušila nás nakonec statkářka, a tak jsme si každý dali pro jistotu ještě dvě piva. I ty jsme ale nakonec vypili a nezbývalo nám, než jít na kutě. Ale to ještě nebyl konec toho povedeného večera. Než jsme se stačili rozejít, rozseděli jsme se na silnici, opět zadrnčely struny kytar a začalo kolovat tvrdší pití. Třikrát nás ze silnice zvedl projíždějící a znovu se vracející statkář, pak v pozdních hodinách přišla mlha a došlo pití. Byl čas jít spát.

Zbývající kousek do České Lípy

Konec našeho putování po Ploučnici nás vedl do České Lípy. Bylo opět nádherně, břehy říčky lemovala tráva, stromy, koně a krávy. Poslední kilometry už vedly poblíž silnice a civilizovanou krajinou. Končili jsme na kraji města, kde už na nás čekal chlapík z půjčovny Klokočí. Vytáhli jsme věci ze sudů, přebalili do batohů, pomohli naložit lodě a pak nás už čekala jen cesta přes město na nádraží. Romantickou jízdu po Ploučnici si určitě rádi zopakujeme.