články z roku 2010

Je šest hodin odpoledne ve čtvrtek 12.8. a já vzpomínám na doposud nejlepší akci těchto prázdnin, která skončila včera přibližně v ten samý čas a já bych chtěl, aby trvala ještě alespoň týden.
Ale popořádku jak to vlastně bylo:
Přes veškeré pesimistické názory meteorologů, rodičů a především meteorologického modelu Aladin (Aladinovi pravděpodobně došel gin z láhve a nebo ho naopak vypil až moc) jsme se já, Luďa a Janča sešli na koleji v Praze a vydali se vlakem směrem do Rtyně v Podkrkonoší. Cestu nám pravda trochu komplikovala výluka na trati, ale na druhou stranu jsme právě díky ní našli v Hradci Králové dalšího spolucestovatele Martina.
„Tadamtadatada“ a za chvilku jsme byli na místě, popravdě skoro jsme nádraží přejeli. Trochu mě překvapilo, že nádražíčko je tak maličké, protože podle vyprávění naší hlaví průvodkyně Anči by to musela být stanice přinejmenším velikosti pražkého hlavního nádraží – inu Rtyňští jsou neuvěřitelní patrioti.
Na nádraží na nás už čekala Anča spolu s Pavlem, a protože Peťa se na nás podívat nepřišla, nemělo smysl se zdržovat a tak jsme hned vyrazili na cestu – severně směrem na hřebeny Jestřábých hor, kde jsme měli domluvené přenocování v chatě KČT.
Co srandy jsme si užili hned během tohoto krátkého úseku cesty lze těžko líčit a tak alespoň ve zkratce:
Minuli jsme starý důl předělaný na vězení, potkali starostu Rtyně (bez mercedesu z limitované edice) a zjistili, že v místních lesích rostou krom hub i zubní kartáčky a další hygienické potřeby. Za zmínku také stojí spousta pevnůstek typu ŘOP.
První větší zastávku jsme si udělali u kamenného seskupení zvaného Lotrandova jeskyně. Když člověk na ony kameny vylezl, najednou měl celý Jiráskův kraj jako na dlani. Ostatně vše lze posoudit z fotek. Mimo to zde byla i keška, kterou nešlo přehlédnout, tak a byla nemilosrdně odlovena.
Když jsme se dostatečně vyblbli na skalách a na háku na vaření, co zde visel ze skály, tak jsme vyrazili lesní pěšinkou ještě na rozhlednu Žaltman a pak už na Paseky, kde jsme přečkali noc.
Ráno – sice trochu později, ale stejně byla mlha – jsme vyrazili lesní cestou přes Radvanice a Janovice do ráje českých horolezců, pohádek, bájí, legend a tajemných příběhů – do Adršpašsko-Teplických skal.
Tomu, kdo v podobných skalách nikdy nebyl, lze jen těžko líčit ten úžasný pocit ze štíhlých pískovcových jehel, malých plácků mezi roztodivně vytvarovanými věžemi a úzkých údolíček tak hlubokých a studených, že tam sníh roztál teprve před několika týdny (Sibiř). Zhruba uprostřed skal se naše cesta odpojila od páteřní trasy skalami a pokračovala směrem k vyhlídce na vrcholku Čáp. Odolali jsme pokušení dolézt si pro vrcholovou knížku na blízký viklan a raději se jen rozhlédli po kraji, praštili do bot a po pár kilometrech dorazili ke krásnému rybníčku zvanému Černé jezírko, ve kterém se krásně zrcadlily skály. Holky sice slibovaly, že se v jezírku (v domněnce, že je přes tmavou vodu neuvidíme) budou koupat jen tak, ale nakonec od toho nějak upustili.
K poslednímu úseku cesty jsme se museli hodně přemlouvat. Nakonec se ale ještě síly našly a posilněni borůvkami a brusinkami dorazili jsme pod kopec Ostaš. Tam byl rozložen tábor, žaludky naplněny jídlem a hrdla před spaní svlažena Kofolou a pivem z místní hospůdky.

Dobré ráno.

Bagáž zůstala v táboře a celé dopoledne jsme prolézali po Ostašských skalních labyrintech, vyhlídkách a slujích. Ve sluji Českých bratří jsme se vyhnuli mrzkým Prušáklům, v Kočičím hrádku zjistili, jak úzkou chodbou se ještě Luďa protáhne, na jakou skálu se dá vylézt bez lezeček a z jaké výšky se dá skákat do písku, když člověka nikdo nehlídá.
Odpoledne jsme se sbalili a vyrazili na dnes už na kratší úsek cesty přes Broumovské stěny. Zastávka na oběd se udála u krásné vyhlídky s kapličkou Hvězda. Největší atrakcí tohoto místa se kromě velmi (zde slovo velmi nabývá úplně nového významu) chlupatého psa stal prodavač pečiva, který přijel se svojí dodávkou a prodával sladké i slané pečivo s takovou vervou a humorem, že nešlo jinak, než si zanotovat píseň Prodavač od Michala Tučného. Posilněni a zásobeni jeho lahůdkami jsme šlapali dál a po pár stovkách metrů dorazili ke skalní vyhlídce jménem Divadlo. Tady jsem pochopil, proč tolik horolezců riskuje život na pískovcích – za pocit stát na těch věžích bych byl taky ochoten vyměnit ledacos.
Krátkou zacházku jsme si také udělali do Kovářovy rokle – místa opředeného legendami o krvelačných loupežnících, zlatém kapradí a hledání nesčetných pokladů.
Cesta pak dál pokračoval kolem různorodých skal, skrze lesy, kopce, přes vyhlídky a skály až k vesničce Slavný.
Tam jsme rozložili tábor hned na louce pod obecním vodojemem. Na obzoru se krásně rýsovaly Krkonošské vrcholy – Sněžka a Černá hora a v popředí se vyjímala Ostaš se svými skalními labyrinty. Není divu, že na tomto místě vzniklo nejvíc fotek. Večer se západem a ráno s východem slunce. Dokonce i v noci vzniklo pár fotek na dlouhou expozici. Včetně fotek hvězd, které byly vidět tak úžasně, že před spaním jsem měl pocit, že by se na ně skoro dalo šáhnout.
Ráno nás probudilo sluníčko na čistě modré obloze, ale cosi, snad barva východu slunce, dávalo tušit, že během dne se počasí zhorší.
Poslední den puťáku se ale musí užít, a tak jsme vyrazili směrem k Machovu, kde jsme v místní samoobsluze složili baťohy a přeběhli hranice do Polské vesnice Pstražna.
Ta se kromě rozrůstajícího se skanzenu lidového umění může pochlubit i zajímavou občerstvovnu, kde si člověk uloví v rybníčku vlastního pstruha nebo kapra a ten je mu následně opečen a podán s chlebem a citronem. To jsme samozřejmě nemohli vynechat, a tak jsme se nadlábli pstruhů, trošku přiopili (někteří) polským Zubrem a vesle vyrazili na poslední 4 kilometry našeho výletu – zpět do Machova.
Tam odtud nás odvezl autobus kamsi mezi lesy, kde byl přestup na jiný autobus, co nás doveze ke Rtyni. Kupodivu onen autobus náhodou pokračoval až do Prahy a tak jsme se, ač neradi, rozloučili už v Hronově a ukončili výlet. Ostatně stejně to vypadalo, že začne pršet co nevidět.
Opravdu se mi loučit nechtělo. Ale co se dá dělat snad za rok, nebo ještě lépe dříve.
Celý výlet měl přibližně 50 km, ale prakticky celou cestu jenom nahoru a zase dolů kolmo na vrstevnice.
Broumovský kraj je naprosto úžasný! Trochu připomíná podhůří Českého lesa, ale každý druhý kopec obsahuje skalní bludiště, nebo alespoň vysokou pískovcovou skála.

Ančo díky moc !
A všem co tam nebyli nezbývá, než litovat…